Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko. 4000km autem.
Na jaře 2025 se uskutečnil náš první balkánský roadtrip (Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Chorvatsko a zpět) a v létě to dorazíme. Čeká nás totiž opět cesta přes Slovensko a Maďarsko. Tentokrát však do Rumunska, Bulharska a Řecka. Balkán sice obsahuje rozsáhlejší výčet zemí, ale my cestujeme jen bezpečně, takže konečná. Zemičky typu Albánie a okolí necháme dobrodruhům, kterým nevadí myšlenka, že budou jejich orgány zaživa vyjmuty z těla a prodány.
Středoevropské počasí v roce 2025 během července a srpna připomíná začátek jara nebo střed podzimu. Nezbývá, než si připravit opálení na řecké slunce umělou formou. Nechci se spálit první den v Řecku a zbytek dovolené se na moře dívat přes okno. Solária znám velmi dobře. Letos zkouším pro mě nové. Avantgarda v Olomouci. Některé zkušenosti jsou první a rovnou poslední. Tato bude tou poslední. Solárium je v centru města. Touto výhodou také s pozitivy končím.
Bedlivě s manželkou sledujeme zprávy, videa na sociálních sítích a mezitím upravuji itinerář. Transfagaraš je proslulá rumunská dálnice s krásnými výhledy. Dokonce byla i v Gran Tour (možná to byl tehdy ještě Top Gear). Včera někdo postoval video varování´: „Vyhněte se Transfagaraši. Všude kolony. Stojíme!“ Nechtěli jsme tudy jet, ale mít informace, zprávy z míst, kam se chystáte je vždy dobré.
A tím starosti v podstatě končí. Všechny země jsou členy EU, žádná velká překvapení se nekonají. Azbuku umím od základní školy (tehdy už dávno nebyla povinná, rok 2001, chtěl jsem se učit sám od sebe, protože jsem se nudil, učiva na základce bylo málo). Jen dokoupit hasičák do kufru auta, protože je tam dole povinný, a můžeme jet.
Plán cesty tam: Olomouc -> Szeged -> Timisoara -> Bucuresti -> Constanta -> Pomorie -> Kavala
Plán cesty zpět: Kavala -> Sofia -> Montana -> Timisoara -> Olomouc
Cca 3700km, ale realita bude daleko větší číslo. Cesty za koupáním k moři, cesty za památkami, projíždění městy, nákupy, objížďky a další. Reálně to bude 4000+km.
Maďarsko
Touto cestou dorazíme kompletní projetí země. Projetou ji máme křížem krážem a musím říct, že jsme k nim zavítali častěji než ke Slovákům. Léto 2025 nebude posledním datem návštěvy. Cítíme se u nich skvěle, vždy si to užijeme a to je kombinace, jakou člověk zažije na cestách málokde. A chce zažívat znovu a znovu. Minimálně navštívíme počtvrté Sziget festival a Budapešť po… nepočítaněkrát. Průměrný Čech doporučí z nejkrásnějších měst Evropy Prahu. Strčte si hnusnou Prahu do někam. Chcete vidět, jak má vypadat nádherné město s památkami? Jeďte se podívat do Budapeště. Pak si na Prahu a další taková města ani nevzpomenete.
Rumunsko
Rumuni se rozhodli od 1.8.2025 zvýšit DPH z 8% na 10%. To se dotkne i cen za ubytování. Protože na Rumunsko připadá polovina našich přespání, informace o zdražení mě zajímala. Booking.com zaslal pouze suchou zprávu na e-mail, že rozdíl v ceně bude zaplacen hotově přímo v ubytování. Proč to nejde rovnou přes appku? Nesnáším hotovost. Roky ji nevedu a někde tím obstarožním nesmyslem platit je za trest. Když bylo potřeba v minulosti za ubytování platit hotově, vždy to přineslo jen spoustu problémů a časového zpoždění.
Co se výšky poplatku 2% navíc týká, nemyslím si, že to až tak pocítím na rozpočtu. Vždyť za 10 denní dálniční známku jsem dal 80,- Kč! Celkem rozdíl od Maďarské 10 denní dálničky za bezmála 700,- Kč.
Každý na potkání říkal, jak jsou silnice v Rumunsku ještě daleko horší než v ČR. Dokonce i kamioňáci, které jsem vezl taxíkem. Rodáci, přímo Rumuni. Navíc Rumunsko bereme jako cigánov. Snad nepojedeme po štěrku jako v šíleném Slovinsku.
Bulharsko
Původní plán, když jsem tvořil kostru cesty, byl dojet jen do Bulharska a zakotvit někde u Zlatých písků na 4 noci. Mít malý rodinný kemp na pláži, nafouknout paddleboard a užívat si slunce, pohodu.
Jenže než někam jedeme, vždy si o zemi pročtu veškeré dostupné informace, aktuality, nebezpečí a zkrátka vše, co potřebuji vědět. A Bulharsko z tohoto průzkumu vyšlo mizerně. Respektive možnost zůstat u moře u Primorska nebo v okolí.
Dovolená u moře v Bulharsku? Ani omylem!
Proč jsem zavrhl dovolenou u moře v Bulharsku? Protože se v Černém moři stávají stále častěji nehody, které mají vliv na život i okolních zemí a to se nebere na lehkou váhu. Naposledy v Kerčském průlivu, což je v polovině Černého moře. Myslet si, že se to vodou, silným spodním proudem, nedostane až k pobřeží je naivita a hloupost. Uniklo 9200 tun silně toxických látek, které v okolí havárie zabíjí vše živé v řádech hodin, dnů! Bulharská vláda tvrdí, že jsou pobřeží bezpečná. Jo, jasně. Turismus tvoří podstatnou část Bulharského HDP. Samozřejmě, že budou mlžit. (5.2.2025: „Neprůhlednost oficiálních zpráv navíc vedla ke kritice transparentnosti.“). U Černobylu se dělalo to samé. Vše v pořádku, bez obav. Když radiaci naměřili v Německu a doporučovali lidem netrávit venku tolik času, co obvykle, tak to říkalo vše. A to byl vzduch. Voda a vzduch jsou nejrychlejší přenašeči čehokoliv. Ne, zapomeňte. K vašemu pobřeží se zamořenou vodou rodinu s malým dítětem brát nebudu. Už v minulosti byla v Černém moři zaznamenána hromada havárií tankerů. Jenže o tom se dřív tolik nepsalo. Bulharsko bylo mimo EU, tedy mimo hledáčky, mimo transparentnost a v sousedství Ukrajiny (to vydá za tisíc negativních adjektiv. Z Ukrajiny nikdy nic dobrého nevzešlo a nevzejde.)
Tady máme aktuality, články z médií:
16.12.2024: Z ruských havarovaných tankerů uniká mazut, Černému moři hrozí ekologická katastrofa
19.1.2025: Turecké či bulharské pláže může ohrozit ropná skvrna. Největší ekologická katastrofa 21. století, řekl ruský vědec
5.2.2025: Mazut ze ztroskotaných ruských tankerů dál zamořuje Černé moře (z článku: „Znečištění by mohlo přetrvávat roky a ovlivnit hospodářské činnosti, jako je rybolov a cestovní ruch.“)
20.5.2025: Umírají lidé, hynou ptáci a delfíni. Ropná havárie likviduje Černé moře
23.5.2025: Nad vraky tankerů postaví kesony. Rusko po půlroce přiznalo vážnost katastrofy v Černém moři
Takže vám, kteří jste tam jeli nebo jedete za parádní dovolenou, přeji pevné zdraví.
Řecko
Nikdy jsem tu zemi neměl rád a nikdy mě nelákalo ji navštívit. O fungování v zemi vypovídaly také mnohé zpravodajské servery. Krach ekonomiky, dluhová past. Životní úroveň klesá. Požáry a nezvládnutá situace. Proč bych měl chtít jet do téhle destinace?
Jenže když už budeme na jihu Bulharska, Řecko je autem kousek. Stejně jako Turecko, ale tam mě nikdo dobrovolně nedostane ani omylem. Chci dopřát manželce a synkovi zase moře. Bulharsko to nebude. Mohu udělat kompromis a manželka se podívá do Řecka, kam vždy chtěla. Já si splním návštěvu země navíc. Jak to udělat? A co takhle vybrat první velké město u pláže, co nejblíž hranic, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Trefa, nacházím a plánuji pobyt.
Kavala. Parádní město, které má kulturu na dosah ruky, stovku pláží k dispozici okolo, aquadukt, dům Ali Pashi, výhledy z kopce. Nedaleko amfiteátr, historické místo Philippoi. Snad to nebude úplná hrůza.
A jak to dopadlo?
Maďarsko
Vyrážíme v 6 ráno. Trochu jsem měl obavu o hmotnost auta. Zadní tlumiče dostaly zabrat. Před námi jsou 2 tisíce kilometrů v plné polní. Auto zaskládané, jak na stavbu. Zbylé 2 tisíce už snad pojedeme poloprázdní až vše sníme a vypijeme.
Letos si na všechny cestující Maďaři připravili celkem hnusárnu. Dálnice rozkopaná od Gyoru až po téměř Szeged. ¾ dálniční sítě je nepoužitelných. Buď jsme stáli hodiny a hodiny v koloně, nebo se kolona hýbala šnečím tempem.
Nepochopím. Rozkopat hlavní tepnu v době dovolených, kdy se logicky očekává nejsilnější nápor. Ztratili jsme zde mnoho nervů, paliva a hodin. Když k tomu přičteme neschopné Rakouské řidiče vytvářející jen a jen problémy, dále řidiče Volkswagenů, frajírků v BMW, Mercedesech (kteří se snažili si zkrátit cestu odstavným pruhem, ale po zásluze byli lapeni místní policií – dobře vám tak, kreténi) a teploty 30°C a více, tak to nebylo ideální cestování tam ani zpět.
Přijíždíme do Szegedu. S parkováním si netřeba lámat hlavu. Vyberte si hlavní dominantu města Dóm Tér s Votive Church a zaparkujte tak blízko, jak to jen legislativa povolí. Zaplatit parking na 2 hodiny a vyrážíme za památkami. No stress, no problems.
Dominanta třetího největšího města Maďarska, Szegedu. Zrovna se chystala monstrózní kulturní akce Szeged Open Air, což je největší open air divadelní akce v Maďarsku. A tak bylo komplet celé náměstí, které je velikostí srovnatelné s tím hlavním v Benátkách, zastavěno.
Nás to nezastaví a pořizujeme parádní fotky a chystáme se dovnitř. Být tady a nevidět interiér Votive Church? To určitě.
Uvnitř by se dalo fotit hodiny a hodiny. Cvakáme rychlovky na mobil (všechny fotky zde jsou mobilem a ty ve větším rozlišení foťákem pak budou postupně na mém firemním profilu www.fb.com/jasonb54photography).
Jak je na Maďarsko zvykem, památka ve 100% stavu, okolí památky upravené na max a nás to navnadilo na další cesty. Takové uvítání po nekonečných, nehybných kolonách z dálnic bylo potřeba. Relax a velmi příjemná procházka městem.
Náměstí Dóm Tér je prošpikováno odkazy na historii, významné osobnosti a je obecně kulturním a akademickým centrem dění města. Rektorský palác, Univerzitní knihovna, fakulty VŠ.
Není to jen o Maďarsku. Vesměs všude mají státy vlajku viset všude, kde to jen trochu jde. I kdybych jich mělo být třeba tisíc. Tahle hrdost se nám líbí. Žádná bídná zaprodanost s vyvěšováním cizích vlajek, žádný stud za svoji národnost.
Mnoho míst vyzývá k odpočinku a rozjímání. Mělo by to být připomínáno. Procházíte se po místech, kde se tvořily dějiny.
Další zastávkou na naší cestě je Móra Ferenc Múzeum, video zde:
Cestou k muzeu jdete přes vyšperkovaný most, parkem, okolo druhé největší řeky Maďarska Tisy nebo od typicky maďarské, oranžové tramvaje z ulice.
Uvítá vás nápis města k fotce. Ihned navnadí prostranství s fontánami, upravené do detailu, hned vedle kavárna, hýbající se a vydávající zvuky mamut a prostě jaw drop místo každým coulem.
Muzeum je otevřené až do 18:00 hod. Hrozně rádi bychom šli dovnitř, ale v itineráři na prohlídku nemáme čas. A krom toho. Malý se vcelku rychle proběhl mezi fontánami a je komplet durch mokrý.
S úsměvem na tváři se loučíme se Szegedem a nabití energií vyrážíme směr Temešvár, Rumunsko. Tak jak? Vyplní se naše předsudky o Rumunsku a pojedeme mezi povozy na hliněných cestách?
Rumunsko
Ohledně zvýšení DPH zmíněného na začátku. Výsledek byl takový, že Rumuni nic neřešili. Jediní, kdo přepočítával ceny, ale pomalu, byly suvenýr shopy, supermarkety. Nikde v ubytování jsme neplatili nic navíc.
Hliněné silnice, štěrk a zaostalost? Zřejmě si dělali legraci nebo tam nikdy nebyli. Rumunské silnice jsou naprostou topkou, jakou jsem kdy za řidičský život 20+ let za volantem zažil. Neskutečně úžasný povrch všech silnic, i když jedete z Prdelkovic do Pšoukovic mimo hlavní trasy. Rumunští řidiči jsou naprostou špičkou. Umí jezdit plynule, dodržují rozestupy, na dálnici nikdo nedělá naschvály jako ti naši pololobotomové, neproblikává se dálkovými, nic. Rumunští řidiči jsou naprostou špičkou a všichni řidiči států Střední Evropy by se k nim měli jezdit povinně školit, absolvovat u nich jízdy. Hlavně idioti z Rakouska, kteří umí na silnicích jen vytvářet problémy. Bulhaři, pro které je řízení auta sprostým výrazem a absolutně ho nezvládají. Češi, protože se u nás jezdit neumí ani omylem.
To jsem nikdy nezažil a nikdy nezažiju znovu. Ano, viděli jsme stáda krav a ovcí, ale to bylo zpestřením jízdy. Oni to dokázali. Jsou zkrátka boží. Vedle moderní dálnice, silnice s ultra skvělým povrchem uvidíte stáda s dobytkem. Krásný pohled.
Prozradím to hned. Vedle Rumunska jsme rozvojovou zemí.
Silnice: bezkonkurenčně nejlepší silnice a dálnice. Naprostá radost a pohoda po takových površích jezdit. Až je neuvěřitelné, že poplatek za dálnici na 10 dní stojí v přepočtu 80,- Kč (srpen 2025). A co dál? Rumuni jsou naprosto famózní řidiči. Nikdo nedodržuje limit 50km/h v obci, ale oni si to můžou dovolit. Umí jezdit a zatraceně skvěle! Netroubí se, neproblikává na dálnici. Vždy jsem měl blikače dálkovými za pololobotomy a tady se to jen potvrdilo. Jde to úplně krásně bez toho všeho. Jede v levém rychlejší auto? Pouští se. Jak to jde, zařazují se do pravého. Dodržují rozestupy. Žádné levoproudaření ani jízdy stylu brzda-plyn se nekoná. Neviděl jsem jedinou havárku nebo odtahové vozidlo. Ať už na dálnicích, silnicích nebo ve městech.
Na nebezpečných úsecích byla svodidlová bariéra (to žluté, viz fotka). V barelech je buď voda, nebo písek. Za mě tohle řešení auto zastaví rozhodně rychleji a lépe než naše obyčejná kovová svodidla.
Stát máme projetý komplet od západu na východ, od jihu po západ. Velká města i venkov. Ani jedna havárka. Nad to nikde nebyla vidět policejní hlídka u silnice nebo dálnice. Nejsou potřeba! Ano, nedodržují se rychlostní limity, v obci se v noci na padesátce jezdilo 100km/h a nikde ani nebyly radary. Jakmile na druhou stranu ve dne zhoustl provoz, řidiči automaticky přizpůsobili rychlost, pouštěli se chodci, stačilo vyhodit blinkr a okamžitě vás pustili do pruhu, který jste potřebovali. Po tomhle se mi bude se slzou v oku opravdu stýskat. Jde to! Jezdit, aby mě nikdo nezdržoval, já nikoho neomezoval, bez troubení, blikání, bez nervů, bez starostí, bez dělání debilit (mlhovky za jasného dne i noci, dálkové ve dne, myšky, vybržďování a další kokotiny ze Střední Evropy), naprosto na pohodu. Bravo Rumuni a smekám. Nejčastějším autem je tu Dacia. Není divu. Je to národní výrobce. Jako u nás Škoda. S podobným osudem. Dacii koupil Renault a Škodovku zase Volkswagen.
Všude okolo silnic, ve městech, naprosto všude je strašná spousta zeleně a je to zcela famózní. To není jen pár stromů na kopci a pod ním. To jsou doslova trsy, bochánky stromů. Tak zahuštěné stromoví jsem nikde jinde neviděli.
Opravdová podívaná. Skalnaté kopce a zalesněné.
Čerpací stanice: jedna jediná měla divný systém čerpání. Rompetrol. Na jakýsi zámek. Anglický návod nikde nebyl, tak jsme jeli dál. Nepovedlo semi natankovat s tím jejich speciálním režimem. Ale zase s nejhezčím logem rozkvetlé květiny. Až to lákalo na každé zastavit. Tankovali jsme ale kdekoliv jinde. Ceny srovnatelné s našimi. Shellka byla dokonce levnější než u nás. Zastoupeny jsou tu největší značky (OMW, MOL, Shell atd.). Není problém si vybrat.
V Rumunsku jsme viděli celý životní cyklus. Křest novorozence, svatbu i pohřeb.
Křest v Constanze.
Svatbu v Temešváru (přímo v Kostelu Tří hierarchů) i v Bukurešti (naproti budovy Parlamentu).
Pohřeb v Bukurešti, který trval dlouhé hodiny a i po našem tříhodinovém prozkoumávání města nebyl stále u konce, stále se stály řady, aby se lidé mohli rozloučit. Rakev byla před vstupem a byla otevřená. Kdo chtěl, mohl si u bran kostela zakoupit myrtu.
A spousty dalších zajímavostí, kterými si nás Rumunsko získalo.
Předně. Rumunsko je velmi vyspělá země. Naše předsudky byly rozpuštěny během jednoho dne. Jak to u nich vypadá, by střed a západ Evropy mohl závidět. A můžu si to dovolit psát, jelikož máme procestovanou polovinu Evropy (kromě severu – Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko, Litva, Lotyšsko i Estonsko. Tyto země na nás zatím čekají a ještě dlouho budou, Švédsko rozhodně).
Temešvár: prvním městem po naší cestě je Timisoara, v překladu Temešvár. Jelikož se sem budeme vracet i na zpáteční cestě, prohlídku památek na první zastávce vynecháváme. Segedín byl tento den dostatečným uspokojením potřeby procházky po památkách a tak jen jedeme na ubytování, do obchodu a nachystat se na zítra, na cestu do Bukurešti.
Ubytování není co vytknout. Tak krásně tvrdé a zároveň pohodlné matrace jsme nikdy na cestách neměli. Výška snad 30 cm nebo více. A to ani v pětihvězdičkovém hotelu na Kanárských ostrovech. Rumuni umí matrace na jedničku s hvězdičkou.
Kolem cest si všímáme mega dřevěných křížů s lebkou dole. Tzv. kříže z Banátu. Temešvár je silně ortodoxní a dává to dost jasně najevo.
Zlaté lebky na křížích jsou v první řadě symbolem smrti a posmrtného života. Jsou často na křížích, které jsou postavené na místech, kde někdo zemřel – především na křižovatkách, na místech tragických událostí. Zlatá barva má symbolizovat věčnost a světlo. Jsou to památky na zesnulé, ochrana a varování živým a duchovní spojení života a smrti. V okolí Temešváru má římsko-katolická, pravoslavná a protestantská větev dlouhou historii soužití. Říká se tomu synkretismus (pro Rumunsko – křesťanské symboly se mísí s místními pohanskými a lidovými tradicemi).
Mimochodem tu potkáváme nejvíc rodin s malými dětmi. Takovou koncentraci malých dětí zažíváme poprvé. Asi na tom bude mít náboženství podíl. A je to zatraceně pěkný pohled. Zapadáme jako hrnec na prdel. S naším malým klukem si tu hrají jiné děti a není problém. Naopak. Skvěle se na to dívá a sálá tady z toho místa klid, radost ze života a pohoda.
Zatímco se západ bojí, aby je nějací inženýři a doktoři nezamordovali cestou do práce nebo jejich děti na zastávce autobusu, tady je svět stále v pořádku!
Temešvár zažívá obrovský ekonomický boom. Staví se na předměstí obrovské rodinné vily ve velkém. Není divu. Na jedné straně bydlení a na druhé straně silnice firmy. Ne ledajaké, jejichž názvy nikdo nikdy předtím neslyšel. Ale ti největší hráči na trhu s počtem zaměstnanců v řádech tisíců. Co 50-100m, to benzina. Vidím poprvé tak hustou síť čerpaček jednu za druhou. Na mapě jich je snad 15 těsně za sebou. Na první pohled je jasné, že tady je a bude hodně peněz. Vypadají tak i rodiny a lidé okolo nás. Velká moderní auta, spokojenost ve tvářích, žádné starosti.
Je sobota a přijíždíme na zpáteční cestě do Temešváru. Parkuji 200m od centra. Parkovné se neplatí. Soboty a neděle jsou zdarma. Parky přetékají ptačím trusem. Hledáme, co se to prolétává mezi větvemi. Kavky! Mraky Kavek. Večer, až tudy půjdeme nazpět, bude asi řev. Kavky nebývají zrovna tichá ptáčata. Míříme ke kostelu Tří hierarchů. Přes park je to sotva 100m.
Název je odkazem na tři významné hierarchické postavy ortodoxní církve: sv. Basileios Veliký, sv. Řehoř Naziánský a sv. Jan Zlatoústý. Tito tři církevní otcové jsou častým symbolem v ortodoxním křesťanství a jejich jména jsou často připomínána na různých církevních stavbách, včetně kostelů.
Cestou od Tří hierarchů do centra procházíme kolem Huniade Castle. Nejstarší památky v Temešváru ze 14. století. Vypadá vcelku nenápadně a hodně turistů šlo rovnou do centra. Úplně tento skvost od Karla I. přeskočili.
Celá promenáda je pastvou pro oči.
Deštníkovou „alej“ najdete na mém YouTube kanálu (www.youtube.com/@jasonb54).
Na náměstí slyším líbezné zvuky techno párty. A taky jo. Neodolám. Jdu tam. Vybírá se vstupné. Mluvím na bouchače vybírajícího vstupné. Would you mind if I stayed here and just listen for a minute? Without paying entrance fee? Podíval se na mě, na foťák a okamžitě mu došlo, že jsem turista. Ukázal mi, že můžu jít dovnitř. Zadarmo. Dokonalost. Super město, krásné památky, extra feel a ještě k tomu hudební tečka na závěr? Tady bych bydlel hned!
Temešvár je klenot.
Obecně dále o Rumunsku zmíním nakupování, stav památek, což jde vidět ze samotných fotek, ale popis navíc neublíží.
Obchody: žádné překvapení k horšímu se nekoná. Platíte kartou, hotově, fungují bonusové karty na nákup. Mnoho 24/7 obchodů. Nikde nebyl problém s angličtinou. Rozuměl každý a všude. Někdo pochopil, že jde o světový univerzální jazyk, který postupně nahradí všechny. Je potřeba ho umět. Fosílie s rodným jazykem nebo němčinou skončí v muzeu nebo pod drnem.
Památky: jsou udržované a velké. Žádné šetřílkovství nebo výmluvy, jak to nebo ono nejde, jelikož chybí peníze. Bláboly. Mají tady non stop fontány tryskající vodu. Ne jednu, dvě nebo jednu na kilometr. Od budovy parlamentu v Bukurešti se táhne 3km třída s kanálem a v něm obří celistvá fontána. Bez výmluv, keců. Je tu hromada zeleně. Víc než má kterékoliv město, jaké jsme navštívili. Hromada památek. Nic rozpadajícího se. Do památek je přístup. Mnohdy úplně zdarma. „Vyspělý západ“ my ass.
Bukurešť: hlavní město s monumentálními stavbami, okázalostí a spojením moderny a přírody. Jako první zastávka je neomylně zvolen Palác Parlamentu. Jje jedním z největších a nejimpozantnějších stavebních komplexů na světě. Výstavba probíhala mezi lety 1984 a 1997 během vlády rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca (chlapec nedopadl moc dobře. Trochu to s budováním kultu osobnosti přepískl. Zastřelili ho spolu s jeho ženou na jedny krásné vánoce. Mimochodem, aby palác vznikl, za hluboké finanční krize státu nechal zničit historické jádro města a začala nákladná stavba. Na co sáhl, to v očích svého lidu podělal. I když to nebyla pravda.). Palác je druhá největší administrativní budova na světě po Pentagonu v USA. Má přibližně 1 100 místností se 65 000 m² podlahové plochy. Celkový prostor budovy je více než 330 000 m². Slušné maso.
Nenechte se zmást pohledem zepředu. K uvědomění si rozlohy je potřeba snímek nebo video ze vzduchu. Parlament lze navštívit. Opět nemáme čas na prohlídku. Tady je to extrémní škoda, jelikož jsou interiéry paláce opravdu luxusní, s bohatou výzdobou a nástěnnými malbami. Velká část prostor je vyzdobena zlatem a koberci. Venku zahrady.
V Bukurešti nám lezly oči z důlků, kolik je všude zeleně. Každá ulice má stromořadí, keře, kytky a vše je zaléváno vodou ze zavlažovacího systému tryskajícího vodu mezi každé dva stromy. Neuvěřitelné. A víte co? Mimo centrum města, na předměstí, kde byly pole a silnice, ukazovalo auto letní teplotu 32°C. Vjeli jsme do centra, kde bylo obrovské množství zeleně, stínu a teplota klesla o 2°C! Integrace zeleně do urbanistického prostředí začala někdy v 19. století a již zmíněný zastřelený politik k rozšíření zeleně ve městě výrazně přispěl svojí touhou po reprezentativnosti. Sakra, tohle se povedlo. Bukurešť je jedním z mála měst, kde najdete nejvíce zeleně k poměru urbanistických prvků. Nejen, že to vypadá famózně, ale cítíte se tady mnohem lépe než v jiném městě, kde zeleně není tolik. Když to srovnáme s Olomoucí, tak to ani nestojí za řeč a zbývá jediné – hanbou sklopit hlavu a šoupat nohama.
Peníze Rumunů nejsou jen ubohé cáry zmuchlaného, roztrženého papíru jako u nás. Máte pocit, že držíte skutečnou měnu, která má váhu. Prémiový papír, sametový na dotyk.
Vydáváme se do centra. Z bankomatu vybírám hotovost. Nedaleko od nás se nachází budova s povědomým jazykem. Ano, v Rumunsku natrefujeme na českou ambasádu. Vidíte tam nějakou třetí vlajku? Správně, žádná další tam není, protože tam žádná další ani nepatří.
Město žije. Dostáváme se na hlavní třídu. Přimícháváme se do proudu stovek lidí. Z dálky je slyšet dunění hudby. Některé ulice jsou uzavřené a hlídkují u uzávěr fízlové. Zase jsme se nachomýtli k nějaké akci? Jdeme za památkami. Akce neakce.
Na fotce je místo, kde se fotilo nejvíce lidí. Zejména mladé páry. Musím uznat, že jsem z velmi živého víru velkoměsta nadšený nebyl a tak moje pídění za názvy a historií dalo za své. Nezbyla energie. Těším se na nastoupení do auta a odjezd za klidnějším místem, hurá na ubytko a do postele.
Apartmán mohu opět doporučit. Sice si na něj nevzpomínám, ale to je na vrub skutečně velké únavě. Dá se to napsat i jinak. Kdyby bylo něco špatně, pamatoval bych si to. Je večer a vnímám už jen to, co bliká, svítí nebo vydává odporný zvuk. Mosty jsou osvětlené způsobem, který připomíná lighsticky na párties.
Zajímavosti: tak husté lesy jsme ještě nikde neviděli. Vše namíchané, husté. Skoro to vypadá jako prales. Místo remízků široké pruhy stromů. I ve městech je zeleně nebývale mnoho. Domy mimo města měly fasádu ve stylu vzorů krojů. Každý pochopitelně zcela originální.
Působilo to jako výšivka na fasádě. Velká paráda. Stromy mimo města se zavlažovacím systémem. Vůbec se s tím nepářou. Zavlažují i pole. Když byla dálnice rovná po desítky kilometrů, byl čas se koukat i okolo. Tahle obrovská pole, mega lány, bych orat nechtěl. Vidíme krávy, ovce, kozy i okolo silnic. Úžasné zpestření cestování. Nečumět jak guma hodiny do svodidel nebo nějaké stěny okolo dálnice. Rumunština má prvky románských jazyků. Od dob, kdy tu byli Římani. Obyčejná řeč je vcelku příjemná na poslech. Písničky jsou topka. Krásný jazyk.
Doporučuji tyto hudební počiny: David Ciente – Ielele, Irina Rimes – Sa nu uiti cat te-am iubit, MIRA – cu talpile goale, rares – cel mai fericit de pe pamant, The Urs – Ancora
Mimochodem, rádia v Rumunsku jsou tím nejlepším, co lze na Balkáně slyšet. Všude jinde je potřeba poslouchat vlastní hudbu nebo Radio FG přes aplikaci. Tady ne. A ty pecky, kdy se smíchá moderní elektronická hudba s folkovým, tradičním zpěvem! Nikdy a nikde nepouštím rádio, resp. ten hnus nevydržím poslouchat stejně jako tuzemská rádia, ale rumunská rádia, to je jiné kafe. Dokonalost. Hrála v autě po celou dobu jen jejich rádia a díky za to, jak to děláte. Čiré mistrovství.
Dvojité semafory. Mají je všude. Nahoře a dole na sloupku. Pro přehlednost. Světe div se, funguje to a hodněkrát jsem nemusel natahovat krk jak žirafa. Stačilo pohodlně sedět v autě a jen koukat.
Třešnička na dortu? Nikde žádní Češi, Slováci ani úkáčka. Ráj na zemi. Díky, že sem nejezdíte. Bez vás to byla skutečně užitá dovolená.
U kostelů se zapalovaly svíce. Pro živé a pro mrtvé. Vii, Morte. Jde o tradiční spojení živých a mrtvých. Propojení těchto dvou světů stále probíhá silným poutem minimálně na úrovni modliteb a světla.
Obchody Penny měly dodatečné názvy pod logem. Jedním z nich byl Penny DUDU. Tak jsme se hned začali smát, jelikož nás syn, když se má kojit, říká „dudu“. Vidíš to, Brianku, v Rumunsku máš pro sebe vlastní pobočku Penny.
Konstanza: největší přístav Rumunska. Bude nás čekat smrad a kovová ztuchlost typických přístavů? Kdeže. Pravý opak! Přesto, že Temešvár je bezesporu krásný, nádherný, skvělý, vyhrála u mě těsně Konstanza. To je místo, ze kterého máte husí kůži s velmi širokým úsměvem dávno po přijetí domů. Přijíždíme k poledni. S otevřenou pusou hltám velikost přístavu, lodí, struktur. Z Islandu známe mnoho přístavů. Takhle velký tam nebyl ani jeden. Vlastně. Kdybyste poskládali všechny islandské do jednoho, snad by se takový slepenec mohl s Konstanzou rovnat. Naší destinací byla dominanta města, Cazinoul din Constanța, kasíno na břehu Černého moře. Ještě nebylo auto zaparkováno a už mám jasno, kam jdeme na první zastávku. Krásné ruské kolo hned na parkovišti.
Manželka dříve protestovala a ruských kol se bála. Asi si zvykla. Dnes jen jedna věta odporu. A už sedíme v kabince a jedeme nahoru. Malý si to užívá. Jen si posunuj limity hned od mala. To je parádní výhled na město, že? Za vstupné to stálo.
Opouštíme atrakci a jdeme směrem ke kasínu. Než od parkoviště uvidíte moře, navnadí vás stále klesající zeď hojně pomalovaná konečně něčím jiným než odporným grafitti. Pěkné malůvky jsou zpestřující a vítané.
Kasino je čerstvě zrenovované a září už z dálky. Jdeme po širokém molu a potkáváme davy turistů.
Lidé se za námi otáčí, když slyší naše rozhovory. Na češtinu tady zvyklí vůbec nejsou. Někdo se dívá zamračeně. Nejspíš si pletou češtinu s ukrajinštinou. Děláme fotky a užíváme si atmosféru ne nepodobnou procházce po lázeňské kolonádě. Street umělci, pán dělající velké bubliny, malíři, stánky se suvenýry. Syn se prohání všude, kam mu jen dovolíme. Jako všude poutá pozornost. Zvláštní na Rumunsku je, že si ho víc všímají muži. Usmívají se na něj a mávají. Jinde to bývají ženy. On je to takový trend po celém Rumunsku. Celou dobu zažíváme, že ženy nejsou k malým dětem příliš přívětivé a horko těžko hledáme nějakou pěknou. Teenagerky vypadají ještě k světu. Pak se očividně něco zlomí a po ukončení puberty přichází na řadu přerod do fionismu (Fiona ze Shreka, obludka).
Je krásný den, všude spousta památek, nevíme, kam dřív zajít a co dřív vidět. Všichni si to užíváme na maximum. Hlavně já. Vcházíme na čumendu do kostela, před kterým máme nafocené ruiny (římské, byzantské nebo ottomanské. Čert ví, to budu studovat později. Historie sahá až do 7. století před naším letopočtem. Asi to chvíli zabere.).
Před budovou fára. Copak se tam asi děje?
Nachomítli jsme se ke křestu novorozence. Prostě jen tak. Jako byl v Bukurešti náhodně navštívený pohřeb někoho slavného (hodiny a hodiny stále chodili další a další lidé, aby se rozloučili u otevřené rakve). Mám skvělou náladu. Přicházíme na náměstíčko se starověkými sutinami.
Zbytky po římské civilizaci, která zavítala až sem. Vidím stánek s kroji a říkám manželce, ať si vybere kroj. Máme oba košili a manželka i sukni.
Nikdy a nikde mě kroje nelákaly ve smyslu koupě nebo si to dokonce obléct. Tady je všemu jinak. Syn dokonce zdarma ke koupi krojů dostal od prodejců polštářek s Alíkem. Je nám všem teplo, malý nemá pití, já se chci vyfotit v krojích, manželka neuhlídá malého s velkou potřebou pohybu a všechno dohromady se spojí tady na tom krásném, malebném náměstíčku. A vytáčí mě ještě víc, že to musí být zrovna tady. Zajímavé bylo, že odejdeme 20m od náměstí a je po blbé náladě. Asi předzvěst cesty do a přes Bulharsko…
Bulharsko
Jsme měli zafixované jako letní destinaci, kam se létá k moři. Rozvinutější než Rumunsko a celkově na vyšší úrovni.
Realita nám ukázala přesný opak. Vlastně mě až rozhořčuje, že je tato rozvojová země třetího světa v EU, ve které nemá absolutně co dělat! To už může do EU kdejaký africký stát. Bulhary mám už jako Indy Evropy.
Už přejezd přes hranice z Rumunska byl zážitkový. Okamžitě bylo poznat, že sjíždíme do špatných podmínek. Hraniční přechod by tady za dřívějších dob (před EU) nikdo neměl šanci projít. Takový labyrint jsme nikde neviděli. Všude střílny, několikanásobné kontrolní zastávky, zatáčky. Někdo si dal sakra záležet, aby tohle místo bylo neproniknutelné všem, kteří neměli neprůstřelné důvody ke vstupu nebo odchodu. Za totáče tady muselo umřít hodně lidí.
Podobně jako tomu bylo do Bosny a Hercegoviny, měli hlídané přechody, ale tohle je úplně jiný level. Jako za hluboké války. Okamžité zhoršení silnice, odpadky kolem cest, dezolátní stav budov, na každém kilometru značka Vignette, Toll. I když se vyhýbáte výmolům, do kterých by se vlezla mediální hvězda Droběnka. Retardéry z asfaltu natvrdo součástí silnice. 30+ let stará vozidla. Byl to opravdový šok. Co to je, proboha? Nějaký vtip kolem hranic, že? Jak pojedeme blíž Burgasu, Zlatým pískům, tak se to určitě zlepší. Vcelku dlouho jsem měl tuto naivní představu.
Až začal docházet benzín a já si říkal, kde natankuju, když to všude vypadá hůř než v Bosně. Tam je ke stavu všeho důvod. Poválečná země zmítaná v konfliktech všech směrů (politika, náboženství zejména). Ale tady? A benzínky jim mezi námi fungovaly skvěle. Silnice taky až na jednu u hranic. Nezbývá než zastavit u první další bulharské benziny. Neznámý název, u benzínky pes s boudou, okolí vypadalo jako na Divokém Západu a k autu přichází obsluha v montérkách. Ty vole, to je retro!
Tohle je země v EU? To je hodně špatný vtip! Jako scéna z hlubokého totáče kdesi v zapadlé vesnici Západokarpatské rusi. Říkám, že chci 25 litrů. Kouká se na mě s podivem. Věřím totiž tomu, že po cestě bude lepší čerpačka. Něco, co by spadalo aspoň do 20. století. To naše civilizované 21. století tady čekat fakt nejde. Platím obrovskou sumu. 2x tolik, co stojí benzín kdekoliv jinde (ČR, SK, HU, RO)!!!
Jedete po tankodromu místo silnice, kdy budete s láskou vzpomínat na naše rozbité silnice a říkáte si, proč je u takové skoro polňačky upozornění na povinnost mít zaplacenou dálniční známku?
Někde u Varny a po tisíci značek na vinětku nám to došlo. Respektive jsme si připustili realitu. Bulharsko je totálně v háji. Ze 150 zemí světa se v průzkumu spokojenosti umístili na nějaké 140 příčce. Zdarma se můžete pohybovat pouze ve své vesnici, městečku. Jakmile chcete vytáhnout paty ven, musíte mít koupenou dálniční známku. Co na tom, že dálnici mají jen kolem Sofie a všude jinde jezdíte po tankodromu. Smolík. A věřte tomu, že nemít tady zaplacenou dálničku, zaděláváte si na mega problém. Bulharsko je totiž policejní stát. Z definice policejního státu Bulharsko splňuje vše: „Policejní stát je charakteristický rozsáhlým dohledem, omezením individuálních svobod, cenzurou a represí. V policejním státě splývají pravomoci policie, tajných služeb a někdy i justice, a policie slouží vládnoucím politikům k potlačování politických oponentů.“.
Fízlové tady jsou na každém kilometru. Doslova. V Sofii to bylo na každých 200m. Pěší, motorizovaná, městská, obecní, státní, armáda. Všechny typy jsme viděli za pár hodin jízdy autem. Lidi jsou tak pod tlakem, že jezdí mimo obce, kde je rychlost povolená na 90km/h rychlostí max 50-60km/h. Když někde jen stojí policejní auto, řidiči na sebe blikají kilometry dopředu a zpomaluje se na 40km/h mimo obec! Dálnice (těch pár km okolo Sofie) mají omezenou rychlost na 140km/h. Tuhle rychlost nevyvinete, jestli nechcete vzlétnout do kosmu nebo někde nechat nápravu. Na dálnicích se dá jet bezpečně max 100-110km/h. Na silnicích najdete volně ležet psy, chodit krávy. Krávy jsme potkali za dne. Metr od auta. Několikrát. To nebylo ani v Bosně, kde už aspoň znali princip plotu. Ležícího psa uprostřed silnice po půlnoci po zatáčce v nějaké vsi cestou do Rumunska. Ani s ním nehnulo, že jede auto.
Aby těch nástrah a omezení nebylo málo, běda vám pomyslet na to, že budete z kopce někoho předjíždět. Co kopec, to dvojitá plná. Čert vem, že vidíte krásně a předjet by se dalo na pohodu. Bulhaři mají navíc v kdejaké prdeli uprostřed cesty umístěné kovové trubky. Potkáte dole pod kopcem nějakého bulharského lobotoma ve 40 let staré smrdící plečce, která jede 30km/hod a ten element za volantem je schopný do kopce jen tak z plezíru 10x zadupnout brzdu na 50 metrech a několikrát po sobě v každé zátočině nebo na rovince? Na dalších 15km bude před vámi a nenaděláte s tím nic! Řezání stromů nebo keřů u silnic se dělá v Bulharsku tak, že to prostě vytáhnou na silnici a tam s tím manipulují. Žádné upozornění předem na nějaké práce u silnice. Žádná značka. Žádné ochranné prvky. Žádné reflexní vesty. Žádný pud sebezáchovy. Nic. Brzdil jsem chlupama na rukách, když se nám to stalo a borec vytáhl kus stromu na silnici jen tak, aby se s ním otočil, ačkoliv jezdila auta. Byly tam svodidla a mohl to dělat za nimi. Ale proč by? Jedeme městem. Rozkopaná silnice. Žádné značky. Najednou z ničeho nic mezi pruhy vodorovně s vodícími čárami plot a opodál mezi tím oplocením bagr. Děláte si sakra prdel, vocasové debilní? Žádná značka zúžení, pozor na stojící techniku nebo cokoliv. Kdybych nejel v pravém pruhu, ale jako místní v levém, kličkoval bych pak jako oni nebo hůř zaparkoval motorem do plotu nebo rovnou do bagru.
Tímto děkuji manželce, že se mnou vydržela cestu přes Bulharsko. Tekly mi nervy proudem a vulgarismů by vydalo na 10 let běžného života. Naprosto neskutečné. Bosna byla zážitkem, poválečnou zemí, ale v porovnání s Bulharskem se mají jako králové a jsou 100 let dopředu. Po pár hodinách řvete, ať táhnou Bulhaři do prdele. Jenže po pár dalších hodinách v této zbídačené zemi vám dochází, že tam dávno jsou a mají nulovou šanci se z toho dostat. Jednak je pod krkem drží fízlové, pak absolutně nesmyslná drahota a od počátku života chudoba za mizerných životních podmínek. Nemají šanci se z těch sraček vyhrabat. Na každém kilometru billborad s reklamou na hazard (což zcela jasně svědčí o problémech – jste na dně a jediné, co vám může pomoct je naděje v hazardu, utrácejte ještě víc) nebo billboard, který vypadá jako z postapokalyptického filmu, seriálu a her Fallout.
Tohle je fotka z hlavního města, Sofia. Bulhaři jsou tak v prdeli, že ani v hlavním městě si nemůžou dovolit postavit zastávku na MHD s normální střechou. Na fotce jasně vidíte, že střechu tvoří dřevěné palety.
Všude je špína, hotely se neuklízejí. Přijeli jsme do Pomorie.
Vyhlášená lokalita jako Zlaté písky. Hotel jako z hororu. Smrad, špína, z moře táhl chemický zápach. Tohle je ubytování u moře? Prestižní lokalita? Hotel s hodnocením 8?
Nekuřácký pokoj? Vždyť je v koupelně použitý popelník a pokoj smrdí kouřem. Srovnejte tuhle díru buldozery!
Přístupný větrák v koupelně. Tohle nikdo nečistil roky. Ráj pro alergiky, astmatiky.
Špinavá skla hotelového pokoje, mrtvý hmyz v pavučinách, nejvyšší patro. Tedy prestižní pokoj. Děs a hnus.
Použitý popelník v nekuřáckém pokoji. Bulharové jsou duševní kriplové a jsou tak spokojení.
Výhled z pokoje večer. Po otevření balkonových dveří okamžitě cítíme chemický zápach z moře.
To ale fotka neprozradí. A ani vláda to nepřizná. Země je tak hluboko v hajzlu, že jsou rádi za každého turistu. Co na tom, že máme otrávené moře. Hlavně přijeďte, utraťte tady peníze a za dva roky si provádějte léčbu rakoviny někde jinde.
Čistota balkonových dveří. A to jsme měli nejlepší pokoj v hotelu.
Okno za světla. Prostě dobytčák.
A před hotelem deštníky a lehátka. Dělá se mi z toho doteď blbě. Přijeďte si do hnoje a otráveného moře zničit zdraví. S láskou Bulharsko.
Stůl jsme otřeli dezinfekčními vlhčenými ubrousky, přečkali pár hodin přes noc a rychle pryč.
Nemáme možnost jet dál. Jsem unavený a Řecko daleko. Musíme tu vydržet pár hodin. Na postele dáváme svoje věci, deky, trika, prostěradla, abychom na tom jejich humáči neleželi. Pak se to vypere v Řecku, kde máme na ubytku pračku. Vytuhneme na pár hodin a hned ráno po procitnutí balíme věci a mizíme k autu. Vlhčené ubrousky, záchod někde po cestě, zuby u cesty, dospíme se v Řecku, snídaně v autě. Z ubytování je mi na blití a dávám hodnocení 1 z 10. Co jste to za zvěř, že je pro vás taková žumpa na hodnocení 8 z 10???
U supermarketu vyhazujeme věci. Viděli jste někdy Porsche v takovém stavu? Já ne. Co se asi stalo majiteli? Je vůbec naživu?
Mám obavy z Řecka. Nebude to ještě horší? Trochu mě uklidňuje, že jsem vybral velké město. Je to 50 na 50. O Řecku níže, teď jej přeskočím. Vracíme se zpět z Řecka do Bulharska.
Po cestě hlavní město Sofia. Masakr. Na každé ulici policie. Všude. Město jako po výbuchu.
Tady bych chtěl bydlet… V tom nejhorším hororovém snu. 20 pater? Nebo 21? V Bulharsku? Ruská ruleta každý den. Spadne to přes noc nebo budu moct jít zase ráno do kolbenky dělat za pár korun, abych sotva přežil a měl na cigára a flašku?
Manželka chtěla vidět nějaké pamětihodnosti. Já ne. Mám Bulharska po krk, je mi z něj na blití. Zastavím manželce, aby si to nafotila, ale berou mě čerti.
Vyjdeme z auta a už vidím aktivního fízla s bločkem, jak jde směrem k našemu autu. Řvu na manželku, aby vzala dítě a jdeme k autu, než dostaneme pokutu za parkování 1:15 minuty bez zaplacení, abysme si vyfotili tady tohlecto.
Stavitelství ve stylu Sofia, hlavní město Bulharsko. Můžete tomu věřit nebo ne, ale při čekání na červené na křižovatce se ty dveře otevřely a někdo dal ven psa na schody. Pes je vidět. Ze schodů se bál sejít. Takže v těch 2,5 x 2m někdo bydlí. Ty krávo. Tohle je hlavní město. Klenot státu.
Asi nejlíp vypadající kus města, co jsme viděli. Relativně zachovalý stav. Plný bujného života.
V civilizovaném světě se pod plachtou schovávají supersporty nebo rarity s milionovými cenovkami. Tady je pod plachtou podle siluety Lada nebo Žigulík (auta starší než já, 40 let). Nemám na Bulharsko slov.
Tohle je hlavní město? No do prdele! Polorozpadlé všechno. Absolutně šílená jízda chaotickým městem. Fízlovská buzerace jde cítit z každého metru městem. Navigace totálně v háji. Zajíždím do ulice, kde vidím parkovat auta. Parkoviště jsou z naprosté většiny soukromá. Hledám, jak zaplatit parkovné. Jsme v placené zóně. To na mapě vidět alespoň je. Cedule jak zaplatit nikde, appky nefungují. Během 15 minut, kdy tu stojíme, přijíždí civilní auto. Nápadně popojíždí a postává. Dívám se dovnitř auta a v něm uniforma s frčkami. Někdo na nás zavolal fízly!
Parkuje nám tady cizí auto, přijeďte to zkontrolovat. Ptám se uniformy, jak mám zaplatit parkovné. Neumí anglicky. Používáme překladač v mobilu. Jeho rady nefungují. Zvedá se vítr, nasedáme do auta a odjíždíme hledat jiné parkoviště. Začíná pršet. Nikdy nám tímhle způsobem počasí nevyšlo. Jsem ne naštvaný, ale nasraný na Bulhary, znechucený jejich městem, státem, vším bulharským. A do toho přišla mohutná smršť. To není jen tak. Je to znamení vypadnout a zapomenout na Bulharsko. Manželce zastavím u hlavní památky na pár fotek (ani ne 2 minuty) a už se k nám řítí pěší fízl, jestli máme zaplacené parkovné. Shnijte si v té své fízlovské žumpě! Odjíždíme pryč směr Montana. Tady se o nic přijít nedá. Po odjezdu ze Sofie se okamžitě vyčasilo.
Po cestě vidíme tohle. Ptám se manželky, jestli si Bulhaři nestaví svůj vlastní Sputnik? Sice jen 60 let zpoždění, ale co na tom, že?
Na dalších fotkách vidíme, jak krása střídá nádheru.
Ubytování v Montaně. Mají tam úžasné vlaky. Indové by při pohledu na bulharský vlak zaplakali, jakým luxusem ve své zemi jezdí. A budova hlavního nádraží města? Zdá se vám Chánov nebo Východoslovenská osada jako hnus? Cha-chá, kam se hrabou na Bulhary! Žabaři naši nepřizpůsobiví. Tady by se daly točit horory, jaké svět a kinematografie neviděla!!!
V Montaně jsem stačil vyfotit jednu fotku budovy. Dál už nebylo potřeba riskovat prasknutí sklíčka. Hned po příjezdu k místnímu Kauflandu vidím dopravní nehodu na parkovišti. Vylezu z auta, jdu fotit zmíněnou budovu a srážka dvou aut. Spíše ťukanec. Přitom každé auto starší než jsem já (40+ let). Oba na sebe křičí a hned se volá policie. To je psycho tady!
Najdete zde volně pobíhající dobytek. Ovce na posečeném poli s obilím s pasákem. Nic nesmí přijít na zmar! Jak moc jste chudí, že vodíte dobytek na posečené pole, aby sežral aspoň zbytky? Level Bulharsko.
Radím vám dobře sem nejezdit. Pokud jste dobrodruzi nebo mi nevěříte, fajn, hlouposti nezabráním, tak aspoň varuju. Každá obec má natvrdo v asfaltu zalité retardéry. Žádné takové, které v 50tce přeletíte a nic. Ale zasrané hajzly, které jsou ve 30km/h rychlosti schopné urvat nápravu. Tak to je pro vás jako tip až pojede s Audinkou přes vesnici večer nějakých 80km/h+. Upozornění na ty retardéry jsou totiž 50 na 50. Ze 70% dopravní značení chybí. A retardérů jsou stovky, když cestujete jako my přes celou zemi!
Občas nás potkala na silnici kráva. Buď šla přes cestu, nebo podél svodidel.
Ubytování v Montaně.
Apartmá Superior, hodnocení 8,7 z 10 na Booking.com. Do 5 minut mám z ubytování oteklé ruce. Manželka oteklé nohy. Syn chodí po ubytku a říká ble, ble, ble, ble. Špatně se mi dýchá. Znak špíny a plísní v ubytování. Jdu blíž k dětské sedačce. Hnůj.
Na tomhle krmíte děcka? Dobrá Afrika.
Jdu se podívat na postel. Žluté fleky na polštářích.
Nasedáme do auta, hledám nové ubytování v Rumunsku, nechávám hodnocení 1 z 10, naprosto lživé fotky i popis ubytka, humus špinavý, píšu do ubytování, že přespávat nebudeme, vracím klíče, žádám o vrácení ceny za ubytování, hostitel neodpovídá. Je 10 večer a manželka už se připravuje na nocování v autě. Platím nové ubytování a čeká nás tříhodinová cesta do Rumunského města Craiova. Za tu cestu v noci i peníze mi to stojí. Zpět do civilizace. Znamení v Sofii bylo pro nás. Jeďte pryč, dokud to jde. Stihnete cestu ze země, bude vám zase lépe. Myslíme na vás, tohle je naše znamení. Posloucháme a vyšlo to.
Kdybychom zůstali, ohrozí to naše zdraví. Cesta do Rumunska by přes den s kamiony na bulharském území byla na půl dne. Byl bych nevyspaný a čekala by nás cesta do Temešváru. Takhle to vyšlo nejlépe, jak jen mohlo. Díky za znamení.
U hranic ještě potkáváme armádní policii blokující cestu pro konvoj. Za autem těmhletěm nepojedu. Míříme hned k benzině a na pauzu. Ať si popojedou a ideálně je už nepotkáme. Poslední chvíle v Bulharsku. Poprvé a naposledy. Nikdy více. Na mapách vidím hranici. Odpadá ze mě kus hnusu. Manželce bylo dojetím do breku, že jsme konečně pryč a zase vjíždíme do civilizace. Zvláštní fenomén ty hranice. Papírová mez, čára na mapě, ale s neskutečně obrovským přesahem do reality ve všech ohledech.
Perličky z Bulharska:
Bylo 33°C a u silnice v Bulharsku měl někdo udírnu a prodával klobásy. Sofia byla zbořeniště a ne hlavní město. Při výjezdu z Bulharska do Rumunska nás čekala dezinfekční brána na auta a kamiony. Dobrý vtip toto. Nejde najít parkoviště. A když najdete, nemáte šanci se dozvědět, jak zaplatit parkovné. Nikde nejsou cedule ani automaty. Manželka napočítala během 15 minut v Sofii 6 policejních aut v akci. Akční kamera odmítala v Sofii natáčet. Myslel jsem, že došla baterie. Po výjezdu ze Sofia už ale normálně fungovala. Řidič bulharského auta vezl vně auta umělohmotnou trubku. Vypadalo to jako roura na odpad. Do auta se to nevešlo. Tak to dal venkem přes okýnka a držel to jen sloupek mezi dveřmi. A tak jel 70km/h. Po příjezdu z Bulharska do Rumunska zaplatit poplatek. Už se asi ničemu nedivím. Stejně jako ve filmu Vyměřený čas. Nutnost zaplatit poplatek při přejezdu hranic, aby žebráci neutíkali mezi bohaté. Žádný Schengen, volný pohyb. Bez zaplacení dál nejedete a basta. A to myslí Rumuni naprosto vážně! Nezaplatíte tam, tam nikam nejedete. Kontroluje se každé auto zvlášť! Další Bulhar vezl v autě žebřík tak, že měl spodní šprušle žebříku za hlavou místo hlavové opěrky. Stačilo by 1x trochu víc zabrzdit. What could go wrong? A tohle jsme potkali na cestě.
Řecko
Vjíždíme do Řecka a cestu brzdí Bulhaři. Na rychlostním limitu 80km/hod. jedou těch svých naučených, bojácných max 60 km/hod.
Ve městě si nenaspěcháte vůbec nic. Nemá význam tůrovat auto, rozjíždět se jako Formule 1. Skončíte na prvním semaforu, kruháči, přechodu pro chodce, za cyklistou nebo jiném zdržujícím místě. Na dálnici a na dlouhých trasách už to ale význam má a každá sekunda se velmi rychle nasčítá do minut a dál. Takže při první příležitosti podřadím, šlápnu na plyn a tadá pryč od šneků.
Dálnice brzy začíná a platí se průjezd mýtnou bránou. Jelikož v době našeho příjezdu něco na dálnici řešili, byla z části uzavřená. Vidíme díky této příležitosti řecký venkov v jeho pravé, surové podobě. Dle mého názoru ještě chudší než české zapadákovy vzdálené 30km od prvního města. Po autě mi vystartoval pes. Co si tady v jeho rajonu dovoluje nějaké auto vůbec jezdit? Komická chvilka, kdy se všichni smějeme.
Zastavujeme na protáhnutí noh za vesnicí. Máme čas na pár fotek a krátkou pauzu. Díváme se po okolí a nasáváme řecký vzduch. Každé místo pro mě dosud mělo specifický pach. Tady cítím jen kozí bobky a venkov jako stovku jiných venkovů. Manželka je nadšená, že je v Řecku. Vždy se sem chtěla podívat. Se mnou to nedělá vůbec nic. Trochu cítím pocit zklamání. Říkám si, že už jsme asi viděli a zažili tolik, že už bude extrémně těžké zažívat pocity jako dříve. Vzápětí myšlenku odmítám. Ne, není to těžké. Rumunsko před 2 dny mě totálně nadchlo. Řecko stojí zatím za prd. Toť vše.
Přes cesty necesty se vydáváme k cílové destinaci. Tou je město Kavala. Historicky zajímavé, s hradem, pevností, tureckým viaduktem, domem Ali Paši, obehnané plážemi s modrou vlajkou s nedalekým nalezištěm vykopávek. Na semaforech blbnou kejklíři za drobné. Semafory tu drží červenou 2 minuty, takže mají cirkusáci času dost.
V Řecku nemají u silnic kříže jako my, ale jakési pomníčky, domečky.
Různobarevné, různě velké, různé konstrukce. Provází nás od prvních chvil až do odjezdu. Všude, kam jsme jeli, tam byly vcelku hustě osázené i kolem dálnic. Ubytování necháváme na večer. Chceme efektivně využít čas jako vždy, a proto rovnou míříme na pláž. Prvním výběrem je Batis. Zajíždím směrem ke vchodu a už na nás mává pohůnek. Usmívá se a s velmi dobrou angličtinou nám sděluje, že dolní parkoviště je plné a je potřeba zajet na horní parkoviště. Parkování je zdarma a ať si užijeme den.
Pláž Batis. Jsou 3 hodiny odpoledne, slunce svítí a ulehávám na lehátko. Odpočinek začíná. Na lepší pláži jsem nebyl. Veškerá vybavenost od sprch, převlékáren, hřiště, mnoha slunečníků, barů, hudebních reprodukcí, roznášky jídla a pití až po super čisté moře s hrubším pískem, který příjemně masíroval chodidla. Manželka se synem zahučeli do moře a já si v klidu poslouchal hudbu z baru za zády. Hrála velmi příjemná moderní, elektronická hudba a byla to pohoda. Máme s sebou i bezdrátový reproduktor, ale nemusím jej vytahovat a pouštět, když je o zábavu už výsostně postaráno. Fotím si okolí i výhled na vzdálený ostrov. Nejnižší obsluhu hostů (oplachování sprch od písku hadicí, zametání písku apod.) zde vykonávají inženýři a doktoři (migranti). Vše je tu zatím správně. Tak se to povedlo.
Synek začíná nabalovat místní.
Moje obavy z původních 50 na 50 se přehouply k optimismu na 70:30. Ještě to ubytování musíme vidět. Za 3 hodiny na pláži začalo pršet. Asi opět znamení, abychom si vyjeli do ubytování, nespálili se první den na slunci.
Bydlíme v Rooftop Guesthouse a jak název napovídá, máme z oken i terasy výhled na město pod námi. Vyšlo to. V apartmánu to voní jako domov.
Nebo alespoň jak u babičky na návštěvě. Dřevěné skříně, dlaždicová podlaha, pohodlná postel, dřevěné okenice, čistota, z kuchyně už syn tahá pánve a hrnce, aby je srovnal podle libosti na zem, než se pustí do vaření ze sušenek a kukuřičných plátků, na terase lehátka a olivovníky. Ubytko má vše. Nesnáším jen typicky jižanské uzounké uličky města připomínající horskou dráhu.
Ale jinak? 90:10. Na zítra ráno a dopoledne hlásí počasí pod mrakem. Ideál pro návštěvu památek v městečku Philippi (amfiteátr, ruiny). Odpoledne pláž Keramoti. Nosím tašky z auta, které zase prokázalo svoji výjimečnost. Stáří 7 let a vyměnit potřebovaly pouze brzdy.
Komikové se zde scházeli a zkoušeli hlasivky, jak to tady zní. Jak asi? Tisíc let staré místo kaskádovitě postavené z kamene. Co na tom potřebujete zkoušet? Kdyby to stálo za prd, rozbourali by to týden po dokončení a žádná památka už by k navštívení nebyla.
Synek pojal zdejší návštěvu ve stylu hřiště. Lezl na kameny vysoké jako on sám. Běhal. Jo, holt lezení má v krvi.
Manželka byla také spokojená. Ideální začátek dne. Jen je musím popohánět, abychom se odsud dostali před tmou. Máme v plánu ještě pláž.
Jedeme směr Keramoti. Na pláž mnoha jmen. Někdy se jí říká Ammoglossa. Jenže stejného názvu je i pláž někde jinde v Řecku a známější. Někde se píše Keramoti. S tím mě Řekové štvali dost často. Mnoho lokací stejného názvu a navigace se pak mohly zbláznit. Musím použít dvě zaráz, aby se doplňovaly. Upřímně, Řecko je právem v problémech.
Všude vidíte vrakoviště s tisícem a jedním typem auta, všude si nechávají náhradní díly, protože nové auto tady má jen největší zazobanec. Všichni ostatní jezdí ve smradlavých plečkách, které zažily komunismus nebo rané devadesátky. Budovy vypadají jako latinskoamerická favela. Uzounké uličky a stoupáky na nich by způsobily Chorvatům mozkové aneurysma. Máme Chorvatsko projeté a nadával jsem. Co je tady, to je úplně jiná liga. Tady najedete do křižovatky a nemáte šajn, kde je předek auta, vidíte pouze nebe. Nesmyslně šílené cesty! Nad to Řekové nesvítí. Mají povinnost rozsvítit světla jen v tunelech a to je vše. Při výjezdu z tunelu je na okraji silnice vždy značka ZHASNI SVĚTLA. Nepomůže ani soumrak. Svítí až když je skutečná tma někdy v 9, 10 večer. Na palici. OMG! Proč? Protože nejsou vidět a jejich ulice měst jsou jako závodní dráha pro Fast & Furious Tokyo #25.
Na obrázku nahoře je vidět reklama na pláž Keramoti, Ammoglossa. Schválně nechávám i to okolo, aby bylo vidět, jak je na tom Řecko s myšlením. Tak máme krásné pláže, úžasné lokality, ale prezentujeme to tímto stylem. Jsou to troubové. O tom žádná.
Před pláží je přístav. Trajekty se střídají jeden za druhým. Opravdu to tu lodní dopravou doslova žije. Každý trajekt čudí tak, že by z toho v Bruselu zeleným zhnědly palice, ale tady to nikoho netrápí. Na ekologii si hraje jen Německo, Francie, možná Švýcaři a ti přiblblíci v naší vládě.
Pláž je opravdu dlouhá a obrázek na zdi nelhal. Jenže v písku je spousta odpadků. Je to veřejná pláž zdarma a je to znát. Všude vajgly z cigaret, odpadky, zbytky z obalů, plast. Nikam už nejedeme. Rozděláme tady kemp a odpoledne tu strávíme. Zítra ale opět na jistotu a za čistotou, na Batis.
Přesto, že fotky mohou vypadat líbivě, pláž je špinavá. Funguje zde obsluha, drobná restaurace, bar a plavčík. Navíc místo není pro rodiny s malými dětmi. V pár článcích psali, že je, ale není. Během zítřejšího pobytu na Batisu vyberu nějakou rodinnou pláž na poslední den. Perličku na závěr.
Chcete-li si užívat lehátek jako na fotce níže, musíte mít ze startu útratu aspoň 100 EUR. Pro všechny ostatní jsou k dispozici deštníky a obyčejná lehátka. Nutno dodat, že postačují i ta obyčejná. Vidím před námi pár. Přijeli na elektrokoloběžkách. Ona za 3 hodiny nespustí ruce ani oči ze svého Macbooku a on z mobilu. Ty vole, to je strávené odpoledne u moře. Proč sem takoví lidi vůbec chodí? Nafoukávám paddleboard a hurá na test. Lidi okolo blbě čumí. Jste v životě neviděli paddleboard? Tahle pláž je fakt divná.
Je večer a na ulici začne houkat alarm. Ulice jsou tu plné divných existencí a je na večerním pořádku slyšet alarmy různě okolo ubytování. Jdu na balkon zjistit, jestli to nejsme my. Je to skoro divné, ale za 7 let vlastnictví auta vůbec nevím, jak zní náš alarm. Opírám se o zábradlí terasy v té tmě a něco mě píchlo pod palec pravé ruky. Dopr…. včela. Poprvé v životě mě píchne včela a bude to v Řecku večer. No já se po… Aspoň zjistím, jestli jsem na včelí bodnutí alergický. Vytahuju žihadlo s jedovým váčkem a přemýšlím, jak co nejvíc zničit výsledek po bodnutí. Nemohl bych řídit, kdybych měl papuč místo ruky. Okamžitě do kapesníku balím led a přes mrazivou bolest chladím. Raději mít lehké omrzliny než palčáky v létě. Dezinfekci liju na ránu, beru prášek na alergie a chladím. A víte co? Zabralo to. Trochu otok nakonec byl, ale kombinace výše napsaného následky udržela v mezích, kdy můžu na druhý den řídit a používat ruku. Na nafouknutí paddleboardu to ale nebude. Zase tak v pohodě ta ruka není. Čert to vem. Hlavně ať můžu řídit.
Pláž Vrasidas. Je to přes prašnou cestu plnou kamení až na samotný okraj poloostrůvku. Po cestě je několik zastávek, kde stála auta nebo tu někdo udělal kemp. Možná si řekli, že to dál nevede. Nenechte se zmást. Pláž Vrasidas začíná tam, kde končí veškeré prašné cesty, resp. žádná další nikde už není. Jste 3 metry od moře. Tam končí cesta.
Ano, tohle je skutečně rodinná pláž. Všude jen rodiny s dětmi. A má to svůj důvod. Mělké moře. Caparti si tu hrají neomezeně. Pláž nemá lehátka, plavčíka, nic. Jen průzračnou vodu, mělké moře, hejna rybiček a slunce až do 8 do večera. Musíte mít vlastní plážový stan, deštník a zkrátka vše k vodě. Byla to pomyslná třešnička na dortu? To si pište. Pláž Batis byla skvělá, ale tohle bylo lepší, dělané pro rodiny.
Cestou zpět kupuji nejdražší meloun svého života. A světe div se, právě v Řecku. Kde by jeden čekal, že bude meloun stát možná pár haléřů. Řecko je obecně opakem. Nejlevnější jogurty stojí hrubě přes 80,- Kč. Za meloun (5kg) jsem zaplatil 120,- Kč.
Řecko je nechutně drahé a nemá k tomu důvod. Holt země ve sračkách. Co si budeme namlouvat. Už jednou je z dluhové bryndy tahala EU a přijde to znovu. Protože vůbec nepochopili, jak ty peníze vydělat. Mají ovoce a zeleniny plné dodávky na prodej, ale prodají za den pár kusů, protože jsou předražení. Místo aby zlevnili a prodali vše. Vidíte tu fotku nahoře? Já si od nich koupil jeden kus melounu kolem osmé hodiny večer, kdy začali všechno balit zpátky do dodávek. Plné bedny všeho večer! To znamená, že si nikdo nic nekoupil. Tohle vše sesbírali, naložili, odjeli s tím na prodejní místo, spálili benzín, rozložili stánek, vytáhali zboží, strávili celý den u cesty ve třicítkách zadarmo a prodali hovno, aby vše sbalili a jeli domů. Řekové…
Znáte to, jak je všude zákaz si brát suvenýry z pláží? Kavala je obehnaná plážemi. I kdyby si tam zajelo pro písek sto milionů turistů, pořád ho bude dost. A ty opuštěné mušle asi postrádat žádný živočich taky nebude. Co je nejvtipnější? Že samotní Řekové všude kolem nás tahali z moře daleko větší kvanta všeho, co se jim zrovna líbilo. Takže až začnete u sebe, pak rozumujte k turistům.
Ještě mě vytáčeli svými semafory. Před samotným semaforem je navíc oranžový předsemafor. To aby toho blikání nebylo dost. V noci blikají světla na obloze. Mění to barvy a pohybuje se nahoru dolů. Nejdřív se zdálo, že jde o upozornění na kopec pro letadla. Akorát asi řecká verze. Ve městě to barevně vypadá jako velký vykřičený podnik. Epileptici by tady trhaně čůrali na každých sto metrech. Jestli to někdo z vás čte, Řecko není pro vás 🙂
Zážitků je mnohem víc, ale ne vše jde popsat, publikovat nebo je chtěné psát. Kostru máte. Sbalte si věci a hurá na výlet. Roadtripům zdar!
Rozpočet (kolik dovolená stála):
Benzín 10.300,- Kč. Jídlo 5.340,- Kč. Parking 425,- Kč. Ostatní náklady (suvenýry, vstupné, mýtné brány, mýto za mosty apod.) 9.605,- Kč.
Ubytování: Vanilla Studio – 1.422,- Kč; Corner House apartment – 1.422,- Kč; Studio 22 – 1.198,- Kč; Rooftop Guesthouse – 10.598,- Kč; At the Americans Hotel – 2.194,- Kč; Habitat Aparthotel – 1.447,- Kč; Apartment Vivalia V6 – 1.445,- Kč.
Dálniční známky: SK – 280,- Kč; HU – 650,- Kč; RO – 84,- Kč; BG – 200,- Kč; Řecko mýtné brány.
Pojištění: cca 1.000,- kč.
Celkem: 47.615,- Kč
AI rozhovor komentátorů k blogu:
