Venku panuje lednová inverze a to znamená jediné. Vyjet na hory. Jeseníky jsou jasnou volbou a po všech těch výšlapech zjišťuji, že mám vybranou lokalitu, kde je to nejlepší a tak tam postupně projdu všechny vrcholy. Oblast kolem Červenohorského sedla +/- 50km. Tam mě to baví v zimě i v létě nejvíc.

Video z výšlapu (klik na obrázek): 

Vybírám vrchol Temná. Dle mapy to vypadá na slušný výšlap, když se dívám na tu skoro přímku. 7,5km v jednom směru se může zdát málo, ale nebude. Je to v zimě, v Jeseníkách hlásí 70cm sněhu a vypadá to jako slušně prudký kopec. Třeba nebude a jen se mi to zdá. Vrstevnice ani převýšení nekontroluji (pozn.: nakonec bylo převýšení 630m). Místo k zaparkování bude Parkoviště Kamzík. Jedno je vyhrazeno pro hosty hotelu a to druhé pod ním pro všechny ostatní bez omezení.  

V Olomouci panuje hnusná inverze. Za Uničovem směrem Dlouhá Loučka už se to trhá a Rýmařov azuro se zamrzlými stromy. Krása. Úplná ladovská zima. Nádherné bílo. Na zemi sníh. Stromy úplně bílé. Obloha blankytně modrá bez jediného mráčku. Slunce svítí. Krása. Jako malované z knížky. Jenže se nemůžu zdržovat. Nechci se pak brodit sněhem za tmy.

Karlova Studánka je za chvíli přede mnou, parkuji a vydávám se na cestu. U parkoviště je dětské hřiště a u hotelu dřevěná socha. Je to detail, ale vždy to lehce zvýší prestiž, když má určité místo na horách dřevěnou sochu. Nějak mi to k sobě už patří, a když chybí socha říkám si, aha, ještě nejsem na horách.

Jsou -3°C a po pár metrech sundávám softshellku. Je mi vedro. Hned jdete do kopce. Stačí triko a mikina. Samotný výšlap začíná zhurta. Tento trend zůstane až k vrcholu. Naštěstí je po cestě sem tam nějaká rovinka, ale i tak je to pekelný zápřah. Chtěl jsem sportovní výkon po půl roce bez hor, mám ho. Trasa vede lesem. Po celou dobu. Což bylo zklamání. Často mě přepadl pocit, tak kdy už bude něco vidět? Nadšeně čekám. Vidět inverzi dole a mít trochu výhled do okolí, něco jako Pustevny, ale na to není nárok. Výhledy jsou nulové. Tedy téměř. Jednou jsem mohl vidět protější kopec v dáli v lesním výkusu a to bylo vše. Zážitek a la hřebenovka se nekoná. Sníh je zpočátku probředlý v nižší nadmořské výšce. Brzy přechází na zmrzlý na lyžařské trase široké dobrých 5m. Musím se zde vyhýbat pár lidem na lyžích, protože to na nich neumí. Celkem pět nelyžařů. Není poprvé, kdy jdu lesem a potkávám jelita na lyžích. To samé bylo i směrem na Pecný. Zhoršovala tam situaci úzká lesní cesta a mnohem větší provoz z obou táborů. Pěších i (ne)lyžařů. Jeden vyklepaný, starý vůl se před námi vymlel ve snadné zatáčce, jiní ohrožovali pěší turisty. Co lyžaře táhne do lesa, když to neumí? Logika by mi radila jít trénovat, učit se na široký svah tomu určený a až jsem profík, tak se odvážím do lesa a navíc mezi lidi. Vždyť sjezdovek a lanovek u nich je v tomto regionu jako máku.

Jde naštěstí o krátký lyžařský úsek, který jednou nepatrnou odbočkou přechází do úzké cestičky s tekoucí vodou. Tady už je nepotkám, raduji se. Všude plno hlíny, štěrku a kořenů stromů. Odteď jsem sám a další lidi vidím až za půl hodiny na rozcestí, kde je odpočívka. Holt jsem nedaleko hotelu. S lidmi se musí počítat. U odpočívky není důvod ke zdržování se, jdu dál dle map. Rovnou vzhůru. Značení tu sice na stromech nějaké je, ale podle map s GPS přesně vidím, kde jsem a kam chci jít. Značení v lese občas nebývá ideální.    

Tak a tady jsem si vzpomněl na beskydský Smrk. To byl v zimě zabiják, některé úseky jsme lezli po čtyřech a tohle je jeho menší bratříček z Jesenicka. Převýšení tolik nebolí, sněhu není tolik jako tam, ale je mokrý. Lepí se to na nesmeky. Cítím propocené merino triko. Vidím přímo před sebou ten stoupák, a co mě čeká, mám jako na dlani. Cesta nahoru je hodně únavná. Dostávám se do úseku, kdy jde vidět sklon země okolo. Výstup je zpomalen. Až takový náklon jsem nečekal. Sníh už je všude a je ho hodně. Začínám se brodit sněhem vyšším než moje boty a občas zahučím do sněhové díry až nad koleno. Z tohohle mě budou zítra pořádně bolet záda, říkám si. A taky jo.

Od odpočívky mám napočítané potkání 2 lidí za 3 hodiny. Po cestě tak bez skrupulí nadávám. Hodně sprostě, nahlas a barvitě. Přede mnou tady totiž byl asi Yetti nebo co. Jsou tu ve sněhu jeho stopy. Bota 2x tak velká než moje. Rozpětí kroku snad 3 metry. Říkám si, jestli si někdo dělá prdel nebo co. Jeho stopa se nedá použít. Musím si dělat svoje vlastní stopy, což je extrémně únavné hlavně posledních 500m, kdy se brodím sněhem ve stylu co krok, to zahučení do sněhu nad koleno. To je trénink, panečku. Ještě nejsem ani nahoře a už jsem totálně vyčerpaný. Posledních 300m vidím už jen stopy po skialpech. Každopádně, kdybyste se chtěli vydat na Temnou, tak teď tam ještě máte moje, lidské, stopy, které se dají ve sněhu použít (20.1.2025). 

I proto je ve videu pomalá, líbezná melodie naznačující klid a pohodu. Tam na kopci to byl pravý opak!

Vrchol je označen červenobílou kovovou tyčkou uprostřed lesa. Toť vše. Docela zklamání. I blbé kopce kolem 800m n. m. bývají kolikrát velmi hezké, třeba kámen s popisem, strom s cedulí, s nadmořskou výškou, jehličím a šiškami okolo, naučná tabule... zkrátka něco. Fajn, je tu půl metru sněhu, ale umělohmotný fáborek na tyčce by je snad nezabil. Zhnuseně si dávám zbytek Miňonek, které byly schválně ušetřeny na cestu zpět, mezitím dál nadávám, jelikož je to parádní ventil, vytahuji 4 rýžové Racio chlebíčky a vydávám se dolů. Jednak jsem úplně propocený (triko i mikina durch), boty mokré, ponožky durch, takže se nemůžu zastavit a zdržovat a navíc, co tady? 

Zpátky je trasa o něco snazší. Používám svoje stopy, které občas rozšiřuji o další své stopy, když zavrávorám, propadnu se nohou ve sněhu jinam nebo spadnu na koleno. Lýtka byla odvařená už dávno před vrcholem. Snad mi pomůžou cukry.

Nikdo nikde, pozpěvuji si k písničkám, které mi zní do sluchátek a najednou, po 3+ hodinách bez lidí, vidím před sebou 2 skialpinisty. Jako by tam nebyli. Pozpěvuji si dál a jdu si svou cestou. Jsou mi ukradení. Fakt nemám náladu vůbec na nic. Totální únava kvůli výstupu a před sebou mám ještě 7km zpět. Síla vůle se ukáže proti svalům a kyselině mléčné. Pohání mě kupředu jediné. Jsem teď tady už jen proto, abych spálil tuky, tak tělo zaber a sakra spaluj. Tepová frekvence ideál, jdeme na to.

Mapy.cz jsou čím dál divnější. Navádí mě nějakými šílenými směry. Nahoru jsem šel přímkou a teď mám kličkovat? Mezitím mi ženský hlas 6x zopakuje (na jediné křižovatce široko daleko po 2 kilometrech), abych šel rovně. Nekecej, fakt? Kam, že to bylo? Doleva? Jdu dolů stejnou cestou jako nahoru a směr mi stačí oznámit 1x. Mapy.cz vypínám. Nevím, co na mě zkouší. Nemám zájem o vyhlídkové odbočky do ničeho, vidět další stromy jen o 15m dál a ani nemám vystudovanou pomocnou školu, aby mi navigace při pěší turistice na 5 metrech musela něco 6x opakovat. Aplikaci pro lidi s Alzheimerem. Nesnáším debilní lidi, kteří opakují dokola pořád to samé, jak kdyby jejich posluchači byly děti v mateřské školce a i ty rozumí poprvé a velmi dobře. Hej, debilové, každej vám rozumí hned napoprvé. Nedokážete vyplodit nic tak složitého, aby to někdo potřeboval zopakovat. To zaprvé. A když už se zeptám na zopakování podruhé, tak je to většinou proto, že jsem se v duchu odporoučel jinam, jelikož mě ty vaše nudné žvásty a láska v sebeposlouchání nebaví anebo abych se vám velmi slušně a beze slov vysmál do ksichtu. Takže tak. Inteligentní člověk v rozhovoru nikdy neopakuje, co řekl před chvílí. Předpokládá, že mluví s člověkem a ne velbloudem, to zadruhé, navíc není každý narcísek ani histrion. V nasranosti zvyšuji tempo skrz sníh a břečku na 7,5km/hod. Už to chci mít dnes za sebou. Fakt, že jo. Jsem unavený, mokrý, energie ubývá a teplota půjde dolů. 

Pomáhá mně ten pocit, jak si u toho skoro běhu připadám jako olympijský atlet v rychlochůzi.

Cestou zpět potkávám těsně nad hotelem jeden mladý pár se psem bez vodítka. Protože, proč ne? Ať to má dneska tu pomyslnou tečku. Vidí mě dopředu, slyší také, ale vodítko mu nedají. Jestli vůbec nějaké měli. Když už to dnes nestálo za moc, doděláme to. Pejsek (možná nějaké štěně) se rozeběhne proti mně. Vypadá, že si chce hrát. Brzdím mu na nesmecích těsně před čumákem. Majitel se omlouvá. Je mi to fuk. Viděli jste mě, čokl vás neposlouchá, kdybych to neubrzdil, jako že jsem už byl fest unavený, tak má čokl v tlamě parádní úpravu po nesmecích. Zajímá mě jen představa dojít k autu, odstrojit se a směr Olomouc. 

Jedu cestou zpět zase přes Rýmařov a už to tak pěkné není. Výšlap trval bezmála 5 hodin. Slunce a vyšší teplota udělaly své, začíná se navíc k tomu lehce smrákat. Není úplná tma, ale i to málo udělá hodně. Mrzí mě, že jsem nezůstal v Rýmařově a tam se neprošel, nefotil. Cesta na Temnou byla z tohoto hlediska o ničem. Fotit nebylo co a video je čistě výkonové. Co se dá dělat. Už to nevrátím. Třeba příště.

#jasonb54 #hiking #turistika #fujifilm #malamoravka #temna #hory #zima #vylet #cestovani