(fotky v tomto článku jsou pořízené mobilem Huawei P30 Pro)

Během těhotenství manželky jsme byli v Olomouci. Skoro celý rok. A když přišly cestovatelské dárky během těhotenství ke čtyřicátinám manželky, tak to byly krásné dárky, ale pořád jen Česko. Rychle omrzí naše malinká zemička, nátura lidí okolo a takový ten všední stereotyp. Pak přišel porod a tak nějak toho všeho už bylo moc a bylo potřeba vypadnout a zase začít žít, cestovat, posunovat hranice nebo objevovat.

Z původního nevinného plánu na víkend se vyklubala normální dovolená. Původně mělo jít jen o cestu do Slovinska a projít trasu Seven Lakes s úpravou tak, abych se dostal co nejblíž Triglavu (nejvyšší hora Slovinska, 2800 a nějaké drobné metrů nad mořem). Jeden den jízda tam, vyspat se, náročný výstup, vyspat se a zpět. Manželka by se s malým zabavila v městečku Ribčev Laz, já se zničil na horách, spokojenost u všech. Jenže…

Ubytování 

Hotely kolem notoricky známého slovinského jezera Bled byly v době mého hledání obsazené. Zkrátka horská sezona je červen až září. A já vybral červen. Dřív to nemělo cenu a později už nezapadá do plánu na zbytek roku.

Nebo cena či jiná specifika ubytování neodpovídala našim potřebám. Za ty roky cestování víme přesně, co ano, co ne. Dost to hledání ubytování usnadňuje i za cenu, že na první dobrou nenajdu. Jakou míru komfortu musí ubytování splňovat, jaké hodnocení, dostupnost k dálnicím, obchodům atd. Navíc teď s malým dítětem nároků přibylo. Přesto, že bylo jezero Bled nejblíž Bohinjskému jezeru a cestě vedoucí k Seven Lakes hiking trail, tak ubytování ve Slovinsku jednoduše k nalezení nebylo ani při rozšíření rádiusu hledání. Přírodu mají (podle obrázků) nádhernou, ale možnosti ubytování tragické. Vyhovující spíš trampům a podobně zaměřeným, nenáročným lidem. Nejbližší ubytování, které mi padlo do oka, už bylo za hranicemi. Itálie, ale pořád hory. Nakonec, proč ne? Casa Ursic Scrittore se jevila fajn. Pěkné ubytování, vysoké hodnocení, čistota, vybavenost kuchyně, klid. Ano, to spadá do našeho standardu ubytování. 

Takže se pojedeme ubytovat do Itálie. Stejně jsem se tam chtěl vrátit. Teď už s rodinou (manželka, dítě). Poprvé to bylo v 17 letech. Zájezd se školou známého. Měli volná místa v autobusu, tak jsem s nimi jel. Proč ne? Tenkrát to bylo Bibione. Poprvé u moře.

A tak jsem při prohlížení mapy viděl, že vyhlídlé ubytování je v horách nad městy. Nejbližší velké město je Udine. Mrknu na fotky na googlu a je jasné, že se tam zastavíme. Počasí hlásili proměnlivé. Dobře, může klidně pršet. To nebrání procházce po městě a nákupu zásob do Casy Scrittore v horách. Jak je u nás zvykem, bydlíme co nejblíž centra města. Udine nebylo výjimkou. Ubytování Interno 711 bylo úplně nové, vyhřívaná podlaha, lednice, 10 minut chůze na hlavní náměstí.

A hodinu cesty od Udine jsou dvě hyper známá letoviska: Grado, Bibione. A nevzít to rovnou k moři? Nemusíme se koupat. K vodě jedeme v září. Ale pro ten zážitek, obhlédnout terén, jestli bude Grado vhodné k budoucímu návratu a tak vše okolo. Vždyť je to vyhlášené letovisko, lázeňské městečko, písčitá pláž, se vším co k tomu patří.

A co kdyby bylo chladno? Slovinsko a Lipicáni? Takže ještě ubytování ve Slovinsku. Ach jo… Ve zkratce. Zabookoval jsem tři ubytování a jede se ČR, Rakousko, Slovinsko, Itálie a v případě nepřízně počasí Chorvatsko (Umag nebo jižněji).

První ubytování v centru Udine. Druhé v italských horách. Třetí ve Slovinsku na cestě zpět 10 minut jízdy autem od jezera Bled. Procházka městem, moře a pláž (ať už italská nebo chorvatská), výšlap na horách, Lipicáni, Bled a pak ČR. Jdeme na to.

Příprava na papíře

Auto je po garanční prohlídce v autorizovaném servisu. Celé auto zkontrolováno, připraveno. STK shodou okolností také v tomto termínu hotová, takže má auto dvojnásobnou kontrolu. Dálniční známky: Rakousko, Slovinsko. Itálie má mýtné a Chorvatsko jakbysmet. Vyřídit pojištění pro celou posádku. Otevřít Mapy.cz a začít plánovat trasu, počítat kilometry, zdržení, čas na silnici, čas na odpočinek a jídlo a k tomu propočítávat náklady. To je naprostý základ. Suma sumárum cca 2000km. Auto se zase projede po menší pauze. Nejnutnější je vyřešeno, hotovo. Nejhorší záležitostí tak zbývá asi to nejmenší: vykoumat, jak vše naskládat do auta. Nikdy předtím nebyl problém. Ale teď jedno sedadlo zabírá autosedačka s malým uvnitř, kufr kočárek.

Program

1. den: vyrážíme v 6 ráno. Původní itinerář počítal s odjezdem v 5 ráno, ale nakonec díky prodloužené době check-inu v prvním ubytováním si můžeme o hodinu pospat déle. Bude se na cestu hodit. Nejde o nic náročného. Trasa ČR-Itálie má v podstatě jen jeden zádrhel – Vídeň. Jakmile tou projedeme, už nic nebrání v pohodové jízdě až do Udine. Ale v Udine se nemusí podařit prospat celou noc vzhledem k tomu, že malému rostou nárazově zuby. Každá „zásoba“ spánku je tudíž vítaná. Odhadovaný příjezd je odpoledne, v podvečer. Rychlý nákup v supermarketu, procházka do centra, zmrzlina, večeře. Malý si užije vyhřívanou podlahu úplně nového ubytování při lezení a hraní (aby vybil baterky a usnul, dal nám tak klid a pokoj na nabrání sil) a první den je za námi. Vzniklo krátké video se street focením.

2. den: v 9 hodin ukončený check-out. Balíme a směr Grado, Bibione nebo Umag. V Gradu máme zabookovaný slunečník se dvěma lehátky v části pojmenované Baby Beach. Grado je celkově skvělá lokalita pro rodiče s malými dětmi. Nemáte malé děti, ale psa? Žádný problém. Část pláže je vyhrazena majitelům se psy. Myslelo se tu na vše, co správné letovisko potřebuje. Lázně, zábava, restaurace, občerstvení, slunečníky, voda s bonusem léčivého pramenu pod městem. Malý bude v 8 měsících poprvé u moře. Já byl poprvé u moře v 17 letech a pak až ve 24 letech podruhé, když jsem vyrazil na Ultra Europe do Splitu v Chorvatsku (od 18:00 do 6:00 hudební a taneční masakr, spát, probudit, na chvíli k moři a znovu dokola po dobu 3 dnů). Popravdě mě osobně moc moře nezajímalo. Šťastná manželka z moře (ta ho má o poznání raději), a že je s námi prcek stačilo až až. Bylo potřeba odpočinout od celodenního řízení auta (řídím sám, nestřídáme se s manželkou. Má řidičák, ale od počátku jsem řekl, že budu řídit jen já, kamkoliv, řízení může vypustit.), nabrat síly před zítřejším výšlapem na hory. Vyzvednout klíče a hurá do Casa Ursic Scrittore. Naše ubytování na dvě noci.

3. den: potřebuji se dostat na parkoviště u Planina Blato co nejdřív. Přijet v 10 hodin dopoledne je už pozdě. Do té doby se na místo nahrne spousta turistů a nebude kde parkovat. Tudíž by se počet kilometrů v nohách zvýšil (parkovat dál) a to není vůbec dobrá vyhlídka, když nás ještě čeká další program. Manželku nechám v Ribčev Lazu u Bohinjského jezera. Může se s malým projít ke krávám i ke koním, ocáchat ve vodě, projet vyhlídkovou lodí nebo obejít trasu kolem jezera. Než se za 4 hodiny vrátím, zabaví se. Původně naplánovanou trasu jsem mohutně zredukoval. Původně by mě čekalo 16 km v nohách. Nic, co by se nedalo zvládnout, když je ve zvyku na horách ujít 25km, ale tohle je pro mě neznámý terén, o kterém se v internetových diskuzích píše jako o dost náročném. Hlavně, pokud by den předem nebo dokonce v ten den výšlapu pršelo. Bahno a mokré kamení dokáže udělat z relativně už tak náročného hiku masakr. Musím šetřit síly. Zítra nás čekají Lipicáni. Volně vypuštění koně na x hektarech pastvin. Ještě se dost nachodím. Ne-li najezdím, když za foto honbou koní využiju půjčení kola. Nakonec je naplánovaných 8 km. Na jistotu, že pak budu 100% funkční a den na to odřídím cestu do ČR. A vrátit se dá vždycky. Slovinsko je kousek.

4. den: Lipicáni. Bílý kůň rodící se úplně tmavý. Brány farmy se otvírají v 9 hodin ráno. 9:30 hod. vypouštějí koně na pastviny. Farma zavírá v 17:00 hod. Takto na papíře máte dojem dostatku času na všechno možné. Projít stáje, vidět hříbata, dát si svačinu, půjčit kolo, nafotit koně volně v přírodě, pokochat se kolemjedoucími kočáry taženými Lipicány, chvíli strávit s manželkou a dítětem mezi tím vším pěkným, dát si oběd… Při štěstí stihnete desetinu chtěného a ozve se: „Vážení návštěvníci, farma za hodinu zavírá, směřujte k východu“. Do navigace v autě nacvakat adresu bezlepkové restaurace v Terstu, ubytovat se na poslední noc v Tiara 2 a další skvělý den zakončen.

5. den: Cesta zpět.

Takový byl plán na všechny varianty počasí. Kdyby to celé propršelo, budeme chodit po městech na procházky. V horách zůstaneme 2 dny. Nebo vyrazíme za sluncem k moři kamkoliv dál, tak daleko, dokud nenarazíme na slunečné počasí.

Realita a samotná cesta

Kombinace kočárku a cestovního kufru nebyla reálná. Bylo nutné veškeré věci rozdělit do igelitových tašek dle určení, potřeby. Počasí hlásili proměnlivé, spíše mizerné. Déšť nebo zamračeno. Možná chvíli slunečno. Bylo nám to jedno. Mně určitě. Potřeba vypadnout se ukázala mnohem silnější než potřeba pěkného počasí. Byli jsme připraveni. Kufr auta byl sice nacpaný, ale vše se vlezlo. Oblečení do každého počasí, do města, na pláž, do hor i sportovní na koně. Tato kombinace je už poslední 3 roky stálicí.

Vyjíždíme a počasí v Olomouci se tváří více než přívětivě. Krásný východ slunce za zlehka protrhanými mraky. Bylo jich dost, ale přece jen ne celistvě pokrytá obloha. Večer před cestou jsem plánoval, kde vzít benzín. Suverénně nejnižší cenu držel Globus Olomouc. 35,50,- Kč za litr. Přesto, že nádrž byla z 95% plná, zajel jsem tam a doplnil palivo. Tohle „zdržení“ průjezdem Olomoucí na 30 minut se vyplatilo. Palivo vyšlo až do Udine. Rakousko bylo dražší než ČR, Itálie nejdražší a Slovinsko z těch zahraničních zemí nejlevnější. Manželka se moc nevyspala díky malému a jeho zubním večerním etudám. Zalomila to v autě s malým a já si v klidu po ránu řídil až do Brna. Téměř. Zdržení u Vyškova snad nemá cenu zmiňovat. Tam je furt něco. Morava už byla komplet zatažená. Mraky po celé obloze. Říkal jsem si, že nás ten déšť stejně někde potkat musí, ale ať je to až za Brnem, ideálně za Vídní.

Brno totálně rozkopané. Vše úplně jinak. Navigace v autě bezradná. Člověk se musel zase po velké odmlce orientovat pomocí ukazatelů u cesty. Velké zdržení se naštěstí nekonalo. Ano, jako obvykle jsem v Brně (nesnáším to město stejně jako Prahu, i když pro jiné důvody) projel křižovatku, kde se mělo správně odbočit. To je evergreen Brna. Za Brnem povinně potkat nějakého silničního piráta ohrožujícího všechny a sebe (tentokrát kretén, který řídil plošinu, ze které se opravuje osvětlení, myslící si, že řídí formuli 1) a směr Vídeň. Ony ty vtipy o Brně mají hodně co do sebe. Vzpomínám si na jeden obrázek na fejsbůku. Upozorňující dopravní značka, u toho cedule Brno a piktogram lidi z doby kamenné držící oštěpy a kamení. Proboha, srovnejte to místo komplet se zemí a postavte úplně nové město. Jinak to lepší nikdy nebude. Zalátat a opravit věž z hovínek udělá jen to, že bude mít věž z hovínek slušivý bílý obvaz u vrcholku. Nic to nezmění na tom, že vidíme a cítíme hovno. Tož tak, Brňáci moji milí. 

Na poslední dovolené byl průjezd Vídní horor. Hlavní tah uzavřen. Jelo se přes centrum všude možně. Kolony úplně všude. Šílená dopravní situace, jakou by záviděla i Praha. Zdržení přes hodinu jen popojížděním mezi semafory. Letos šlo už vše hladce jak po másle. A dokonce bez deště. Oddechl jsem si. To nejhorší za námi a zbývá už jen pohodová cesta.

Zbytek Rakouska. Obloha zatažená. Manželka i dítě probuzení, časově vše perfektní, můžeme klidně zastavit a dát si v mekáči snídani. Parádní místo. Klidné, kus od dálnice. Při té příležitosti koukám na ceny benzínu nedaleké benzínky. 2,04 EUR za Natural 95. No, tak to né. Díky za Globus a jeho ceny. Jedeme dál. Rakouská dálnice směrem na Graz je opruz. Výhledy nula. Zamračeno. Neustálé opravy, snížená rychlost 100 až 80km/hod. Pak ještě to jejich environmentální IG-L snížení rychlosti kvůli snížení emisí na 100km/hod, kde je jinak 130km/hod. Jedinou vzpruhou pro oči bylo za Klagenfurtem jezero. Paráda. Blížíme se ke hranicím s Itálií a syn usíná, protože prší.

Jsme v Itálii. Pod koly auta cítím znatelný rozdíl. Tady mají jiný povrch silnic. Silnice už suchá, syn se probouzí. Tohle zopakuje ještě jednou. Usne v jednom státu a probudí se v druhém. Poprvé Rakousko-Itálie, podruhé to bude Itálie-Slovinsko. Zastavujeme na první, pěkně vypadající benzině. V zádech výhled na hory, slunečné počasí, dobrá nálada. Předpověď počasí totálně selhala. Díky za to! Místo deštivého počasí jsme měli po celou dovolenou slunečno. Zase nám to vyšlo. Nikdy se nám nepovedla výhra v žádné loterii. Zato máme štěstí na pokaždé vydařenou dovolenou. Ve výsledku ta lepší volba. První zastávka v Itálii a syn si dělá kámoše. 

A tady to už začalo. Pár kilometrů za hranicemi. Na první benzině. Syn začal poutat pozornost. Italky jsou na děti naprosto vřelé a bezprostřední. Hned z auta vedle se začalo ozývat „Ciao, bello“. Otáčím se, co se děje. Nějaké Italky mi balí ženu? Ne, to by říkaly "bella". Dvě starší Italky vylezly z auta, aby se podívaly na syna, kterého zrovna držela manželka v náručí. Začaly na něj a na nás mluvit. Úsměvy… Zaskočilo nás to. Manželka je na podobné chování asi zvyklejší, i když v nižších dávkách, ale pro mě to byl kulturní šok. Úplně cizí ženské, Italky, chovají se k našemu dítěti jako babičky. Skončilo to tak, že má s nimi syn společnou fotku z dovolené. Fajn, říkám si, nějaký ojedinělý exces, babičkovský věk žen. Odcházíme od auta na záchod. Po cestě ještě další úsměvy a zdravení od jiných cizích lidí smějících se na malého. Tady se v okolí čepuje divná voda s příměsí LSD nebo co? Zpětně nad tím uvažuju a spíše jsme divní my. Žijící v kultuře, která má úsměv na dítě za pedofilství nebo pokus o únos a já nevím, co ještě. Hup do auta a směr Udine. Malý cestuje rád. Bez protestů. Holt po rodičích.

Udine

Severní Itálie je kulturním šokem. Snad ve všem. Většina se mi líbí, jedna věc už moc ne. Před jízdou do Itálie jsem četl hodněkrát o tom, jací jsou Italové mizerní řidiči. Ani omylem. Mají rychlé reakce a jezdí svižně. Ano, neumí parkovat. Jako 90% vlastníků ŘP. O tom to není. Veškerý zbytek jejich projevů za volantem mě uchvátil. Oni žijí. Venku, doma i za tím volantem. Znamená to i projevy, hrozící pěstičky, aby bylo za 10 sekund zase dobře. Velice rychle mi to vše přešlo do krve. Bylo to tak povznášející. Zanadávat si, zasmát se, sem tam profičet kruháč (neodbočuješ po vjetí na kruháč hned vpravo a pryč? Pak jedeš vnitřkem kruháče), dívat se okolo na nádherné, vzrostlé stromy, neustále gumovat pneumatiky, protože ten jejich povrch silnic snad ani jinou jízdu neumožňuje, koukat se po všem, co na silnicích jezdí, a že to byla jedinečnost vedle druhé. To vše může zaprděncům vadit a tak píšou pomluvy. Italské kruhové objezdy jsou rájem. Silnice na severu Itálie i řidiči v této oblasti skvostem. Okamžitě jsem si zvykl. Naprostá paráda. Blinkry se nedávají. Fičí se.

Přijeli jsme do Udine. Mekáč neumí bezlepkové housky. Fajn. Slovinsko a Itálie zaostávají. Španělsko to umí. Často se pomlouvá ČR jako nějaký postkomunistický stát daleko na východě. My tady ale máme všechno. A Mekáč umí x druhů burgerů s bezlepkovou bulkou. Jak se u nás špatně žije a kdesi cosi. Bla bla bla. Máme možná mizerné mzdy a platy, ale zatraceně co se služeb a zboží týká, máme všechno, co jinde na západ na mnohých místech neznají. Dostanete ohřátý rádoby burgr z mikrovlnky. 

Dostal mě lokální pohůnek u benzínky. Vystoupím z auta a jdu vzít hadici, že si sám natankuju. Téměř okamžitě přichází člověk, který mi bere hadici a tankuje za mě. OK. Prohodím: „Full, please“. Moje nádrž v autě při plném zaplnění palivem stačí na ujetí 700-730km. Podle toho, jak se ECU v autě zrovna vyspí. Italovi cvakla pistole. Nádrž je plná. Sahám do kapsy pro mobil, abych zaplatil. Ital drží pistoli, povytahuje ji z nádrže a stále tankuje. „Co to je? Nechceš mi to přelít, že ne?“, říkám si v duchu. Ital pokračuje a furt tam cpe další litříky. Lehce propadám panice. Moje vyboulené oči bezeslov vyjadřují: „Ty vole, brzdi. Benzín až po okraj.“ Platím 1.800,- Kč. Pohůnek uviděl za oknem syna. Začíná na něj klepat přes sklo a smát se. Zase jsem jako v Jiříkově vidění. „Can i take photo of you while you knock on the window? For my son?“ „Sure“, ozve se a ochotně ťuká do okénka, směje se na syna, dokud neudělám 15 fotek. Ty prachy sis zasloužil. 

I to přelití přes limit zkousnu s úsměvem a ještě jsem rád. Sednu do auta, zapnu zapalování a palubní počítač ukazuje dojezd 790km. „Do pr-de-lééé“. Hlasitě se směju, že se Ital posral. Smích mi drží dalších 20 minut. Jelikož mám spotřebu 6,1 litrů na 100km, tak on tam musel nad limit narvat snad 4 litry! Neskutečné. To se mi ještě nikdy, nikde nestalo. Jedeme k ubytování číslo jedna, apartmán Interno 711. Nový apartmán s podlahovým vytápěním. Hned u něj benzinka, 100m daleko supermarket. To, co jsem potřeboval při vytváření rezervace.

Jsme tam s předstihem. Parkuji za rohem a jdeme se projít po okolí. OK, nóbl čtvrť. Fotím, co se dá. Italská architektura mi učarovala dávno předtím, než jsme se sem vydali. Je to něco krásného. A tohle všude okolo není výjimkou. Stojím na prázdné křižovatce a fotím dům naproti. Do křižovatky přijíždí auto. Sklopím foťák a čekám až projede. Ten borec mě z auta viděl, zacouval a čekal. Tak fajn, nevím, co děláš, tak si to teda dofotím. Možná se ztratil a potřebuje něco zadat do navigace? Cvakám několik fotek. Sklápím foťák a borec se rozjede zpět, projíždí křižovatkou. Dochází mi, co se stalo. On fakt v křižovatce couvl, abych si mohl vyfotit barák??? Ano. Na ulici náhodně potkáváme starší paní, která jde kolem do domu. Okamžitě ciao, ciao a jde k synovi. Napřažené ruce, úsměv, ptá se, kolik má měsíců. Učíme se, že italsky se řekne osm „oto“. Dente jsou zoubky. Často neumí italové ani fň anglicky. Jindy tento nedostatek nikomu nepromíjím, ne v dnešní době. Umět anglicky je už povinností pro všechny. Ale tady na to kašlu. Manželka hotová a já si fotím. Okolní vzduch je nasáklý pro mě neznámou vůní. Nevím, jestli je mi protivná nebo milá. Za chvíli si zvykám a je rozhodnuto. Zvykl bych si. Udine mi voní.

Bože, já to tady asi miluju.

Komunikujeme s hostitelem. Jeho žena nás vyhlížela. Vyšla z apartmánu na ulici a rozhlížela se po nás. Hostitel totiž neumí anglicky a tak byla komunikace složitější. Zvládli jsme pomocí gest a „dívej-dělej“ techniky, která funguje vždy a všude univerzálně. Hostitel nás přišel přivítat v kalhotech, košili, svetru a saku. Bylo 24°C v Itálii, nedaleko moře, což se dá přeložit do českých reálií jako 28°C, kdy průměrný našinec chcípe vedrem v kraťasích a triku s propocenými zády. Já měl kraťasy a triko a bylo mi dost teplo. Přímořská města mají pocitovou teplotu daleko vyšší. OK, pán má vkus a italskou eleganci. Syn opět zabral jako téma k hovoru. Dává se s námi do lámané řeči. Hrozně moc chce komunikovat i přes jazykovou bariéru. Dostáváme se k tomu, že ukazuje v mobilu fotky vnuka, který je podobný našemu synovi. Celé to působí až snově. Bereme nejnutnější z auta (pro mě nahrávací technika na video a druhý foťák na momentky) a vyrážíme do centra města.

Ujdeme sotva 100m na křižovatku u kruháče. Natáčím video a starší paní z auta na mě s úsměvem mává. Mávala na syna nebo na mě, protože dělám video? Oplácím a mávám s úsměvem zpět. Co to je? Lidi tady kouří trávu nebo co se děje? Všichni jsou spokojení, šťastní, happy, milí. Kolem nás projde mladý pár. Začíná být k večeru a do centra chodí lidé. On měl bundu a ona šaty. Italská móda. Jak v tom dokáže vydržet, říkám si. Z Francie jsem byl zvyklý na lidi sedící venku před restaurací, ale ne na tohle, co probíhá v Udine. Paříž může závidět. Co pár, samostatný chlap nebo žena, totálně bezchybné oblečení, dokonale elegantní, šik. Projel kolem nás starší pán na kole. Takový starý vergl oprýskaný. Pán kalhoty, bílá košile. V mysli mám otevřenou pusu a nestíhám. Udine je nádherné město. Dívám se na muže. Všichni mají kalhoty, košili, sako. Někdo navíc svetr. Někdo šálu kolem krku. Někdo bundu. Většinou 3 vrstvy. To je moje krevní skupina. Vypadat jako člověk. Běžně chodím v kalhotech, košili, saku a tady jsem se styděl, že mám kraťasy a triko po 7 hodinové jízdě autem. Zvykl bych si tu. Turistu poznají hned. Nevypadá dobře. Nebo alespoň jako z fashion magazínu.  

Nahrávám video na kraji chodníku. Nějaká žena se zastavila a až se studem koukala, jak to provést, aby mi nevešla do záběru. Říkám, že je všechno v pohodě ať klidně pokračuje a jde. Stříhám videa. Mohutně. Kolikrát mám 3 hodiny obsahu a sestříhám to na 15 minut. Sklopila hlavu a jakoby se úplně omlouvala, že kolem vůbec projde, že mě vyrušila. Ne, jak ta naše trapná, česká, tupá hovada, která nejenže vejdou do záběru kdykoliv, ale ještě stojí přímo před kamerou a čumí jak stádo debilů. Nikde ukrajinská vlajka. Italové z Udine jsou nacionalisti a hrdí. Kdejaká motorka má na nádrži nebo kdekoliv barvy Italské vlajky. Vlají na budovách jen Italské vlajky. Krásný pohled. 

Ty vole, já to tady ale fakt miluju!

Vyšli jsme si ke hradu. Počasí dokonalé, v dáli vidíme vrcholky Julských Alp. Už tak nějak nebylo, co víc si přát. Úžasné seznámení se s Udine. Vzpomněl jsem si na film Casino Royale s Danielem Craigem, jak na konci čeká u italské vilky v perfektním trojdílném obleku. Tady to vypadalo podobně (jen bez moře okolo). Může mít člověk ve 24°C (pocitově 28°C) husinu? Může. Já ji měl od krku až po lýtka. 

Kupujeme suvenýry a jdeme na hlavní náměstí. Bzučení jako v úlu. Celé náměstí v obležení lidmi. Sedí u stolečků restaurací a kaváren. Haha, frantíci, zase jste pozadu. Něco podobného jsem v Paříži nikdy neviděl a to jsem tam byl 4x. Taková zalidněnost náměstí, které je docela skromné, upřímně není, na co se zrovna koukat, ale žije to tu jako na hlavním náměstí Benátek v době karnevalu. Vzpomínám si na poslední film o Herculovi Poirotovi (název filmu mi vypadl). Musím se znovu kouknout. Mám chuť na Itálii. Na tu lepší. Ne na styl Fantozzi s opičkou.  

Na nákup v supermarketu nezbyl čas. Plno dojmů, zážitků, fotek i video. Jdeme do apartmánu na jednu noc. Udine nás absolutně dostalo. Čekal bych Itálii jako nejhorší část dovolené. Ukázalo se, že to je přesně naopak. Zítra směr pláž. Hlásí parádní počasí.

Video z Udine (klikni na obrázek, otevře se video): 

Grado

Vyrážíme těsně po deváté hodině. Grado patří do trojice slavných letovisek Severní Itálie. Mimojiné lázeňské město. Cesta ke Gradu je potěchou pro oko. Jedete přes most v moři. Grado alias malé Benátky. Když se podíváte na mapu Grada, dojde vám to. 

Městečko by se dalo procházet i dva dny. My tu zavítali na pláž a na obhlédnutí terénu na jedno odpoledne, co a jak. Pláž je placená. Zabookovaný máme slunečník, 2 lehátka. Jelikož jde o část pojmenovanou Baby Beach, máme i mini lehátko pro dítě v ceně. Pláž se nedá srovnat s tou z Mallorky u Can Picafort, ale je aspoň písčitá (ne jak oblázkový hnus z Chorvatska). Pro malé dítě i ideální laguna. 30m od pláže chodíte ve vodě do poloviny holenních kostí. Většinou těsně nad kotníky. 

Synáček, jako obvykle už na Itálii, opět poutal pozornost. Tentokrát se ozývalo od mladé, tlusté ženy „Amóoooooreeeee“. Tahle scéna mě zase pobavila XD 

Parkování je v placených zónách. Opět máme štěstí. Přímo naproti vchodu na pláž parkujeme na volném místě v jinak obsazené ulici, kde krom běžných aut parkují 3 Ferrari za sebou. 

Někde uprostřed pláže mezi slunečníky a mořem bylo místo pro tříděný odpad. Koše. Vedle nás byli bohužel Slováci ne úplně bystrého rozumu. Rodina s dětmi. Otec těch dětí ne, že by vzal dítka na nedaleké toalety, ale ukázal jim, aby se vyčůraly k těm odpadkovým košům zasazeným do písku uprostřed pláže. A pak z těch dětí nemají růst dobytkové, když mají za rodiče dobytek. Samozřejmě, že při každém otočení větru smrděly po pláži chcany… Buranská hovada omezeného intelektu jsou všude. 

Malej s manželkou byli v moři. Synáček měl potřebu ochutnat slanou vodu a místní písek. Zablbli si, žena spokojená, tak fajn. Kolem čtvrté odpoledne se zatáhlo. A díky za to. Až večer nám došlo, že máme lehce osmahlé krky a předloktí. Kdybychom tam byli déle, následky opálení by byly bolestivé. Zase nám to vyšlo. Vyrážíme směr druhé ubytování. Dům v horách u hranic se Slovinskem.

Oblizzaa, Casa Ursic Scrittore

Cesta sem je strastiplná. Stoupání do vrchu strmější než Ecce Homo. Chlapci silničně závodničtí, tady byste se zabili. Tohle je pro jiná zvířátka typu řidič rallye. Silnička uzounká. Nechci tu potkat ani nějakého malinkatého Fiatka, natož něco horšího. Koukám a autobusová zastávka. No to si dělají prdel. Okolní obyvatelé nepotřebují žádné zábavní parky ani horské dráhy. Stačí tady v kopcích nasednout do autobusu a adrenalin zaručen. Uzavírka nás posílá na hodinovou objížďku. Na mnoha místech jsem s autem sotva vlezl jen já sám. Někoho tady potkat, konečná. Přijíždíme k ubytování, je 9 večer, na místo, kde se dá zaparkovat. Vesnička jako z hororové akce Resident Evil 4. Zahraju si na bezďáka z Česka, protože mám pocit, že jsme sledováni. Chytám výtlem. Asi únava bo co. Dlouhý den za námi. 

Vyndáváme věci z auta a rozezní se silné, velké zvony na věži kostela. Vůbec to není strašidelné. Dáváme se s manželkou do smíchu. Prohodím, že ten kostel máme hned nad ubytováním… Asi 15m. Snad to nebude zvonit co chvíli. Smích přechází. 

Manželka zmíní, že není celá (kulatá hodina), takže bijí zvony kvůli nám, aby každý věděl, že někdo přijel. Na druhý den jsem uznal, že měla pravdu. Tady je to hodně izolované o pár domech a několika ruinách. Nepohne se tu ani myš, aby se to nevědělo.

Samotný dům se dělí na 2 části, apartmány. My měli A. Nad námi byli Němci v B. O tom jsem nevěděl. Naštvalo mě to. Vybral jsem tohle ubytování kvůli soukromí a samotě. Krom toho do našeho apartmánu vedly 3 dveře odjinud. Celkem hnus. Na druhou stranu bylo ubytování moderně zařízené až luxusní. Kožené sedačky, centrální vysavač, elektrický termostat, krbová kamna ručně malovaná, ručně dělané a malované skříně. Umělecké obrazy. Našel jsem v šuplíku katalog Selected Artworks, Fine Art Print Collection z Milána (600 stran, skvost). Ten se dává jen zákazníkům, kteří nakoupili umělecké dílo z jejich kolekce (peněžně velmi mastná záležitost vzhledem ke jménům a dílům v katalogu). Celé toto ubytování bylo kusem luxusu v jinak opuštěné, horské vesničce. Ačkoliv bylo hodně věcí pro, našlo se i mnoho věcí proti. Ubytování tak nechávám 50:50. Nebylo to na jasných 10 z 10 jako Iberostar Sabila na Tenerife, pětihvězdičkový hotel, kde jsme si užívali privilegií Star Prestige (totální luxus). Zároveň to nebyla hrůza jako v Polsku. Kdyby se jednalo o samostatný apartmán bez uzamčených dveří vedoucí do ubytování, bylo by to jiné, lepší.

Vzniklo zde video a mnoho fotek. Program byl náročný, lokalita také, počasí na horách proměnlivé, rozhodl jsem v ubytování zůstat i celý den a nejet ke Triglavu ve Slovinsku a na stezku sedmi jezer. Rozhodnutí nelituji ani dnes s odstupem času. Opět to vyšlo. Co nám ubytko mohlo dát, dalo. Krom toho podobný hřbitov jsem jakživ neviděl. Úchvatná záležitost. Itálii konec, hurá směr Slovinsko.

Video zde (klikni na obrázek): 

Lipica Stud Farm

(Slovinsko)

Přímo z Casy Scrittore směrem za Lipicány. Koně běžně nemusím. Nic na tom zvířeti nevidím. Ale Lipicáni jsou jiní. Něco víc než obyčejný kůň. Ta bílá barva. A hrdost v postoji. Ale ty koně na Islandu zůstanou nepřekonatelní v roztomilosti, tulivosti a navíc jsme na nich i jeli po pláži.

Cesta byla bezproblémová. Slovinské silnice a architektura by se dala přirovnat k našim podmínkám. Podobné výletům po ČR. Upřímně, dost mě to zklamalo už na první dobrou a vše ostatní ze Slovinska to pohřbívalo hlouběji a hlouběji. Takové budgetové Česko. Cesty a silnice rozkopanější než u nás. Lidé stejně nebo víc protivní, depresivní. Zase ale mají horu o výšce 2800 metrů a několik dvoutisícovek. Lipica Stud Farm je ve skutečnosti to jediné, co lze navštívit a nezklame (vynechávám sportovní zážitky z hor nebo z kajaku, nezažil jsem, těžko soudit).

Parkoviště farmy je obří. Dopoledne v 10 hodin tam stálo 8 aut včetně našeho. Zaplatit se dá pohodlně přes appku. Parkovné nikoho nezruinuje. V době odjezdu (14 hodin) už bylo parkoviště nacvakané včetně autobusů. Byla neděle a spousta lidí vyrazila k branám farmy na piknik. Ani nešli dovnitř. Farma vypadá na mapkách a pamfletech obří. Není to tak. Muzea a stáje, hipodrom, to vše stihnete projít a vidět během 2 hodin i se zdržením tady a tam. Zbytek je velký, ale to jsou louky pro koně, na které je vstup stejně zakázán. Kolem farmy se dá jezdit na kole. I autem z nějaké části. Upřímně, musíte mít sakra štěstí, abyste koně viděli na volno v přírodě. My ho měli. Viz video. Už už jsme se zastavovali, že to otočíme a pojedeme pryč, když v tom říkáme, ok, ještě kousek a tam to otočíme. A na tom místě se strhla nevídaná podívaná. Zase to naše cestovatelské štěstí. A nejen to. Kamkoliv přijdeme, tam přilákáme lidi. Davy lidí. Už pomalu s rozhořčením si navzájem říkáme, že by nám za to měly firmy platit. Kamkoliv přijedeme a jsme tam sami, do půl hodiny plno. A je jedno, zda jde o benzinku, obchod nebo atrakci.

Jelikož Lipica Farm dala, co mohla, nebyl důvod zde déle setrvávat. Sedáme do auta a jedeme směr jezero Bled.

Video zde: 

Jen tak mimochodem, tohle je ve videu ->

Jezero Bled

Slavná lokace. Natáčelo se tu i Grand Tour. Horší, blbější rybník už to být nemohl. Plno komárů. Agresivních komárů. Pár kytek, pár stánků spočítaných na prstech jedné ruky, půjčovna lodiček, uprostřed kostel a nad Bledem ruina hradu. Totální zklamání. Na recenze Google Maps ode mě lokalita obdržela jednu hvězdu. Ztráta času. Naprostá. Velikostně navíc podprůměr. To si raději zajeďte ke Slezské hartě nebo kamkoliv jinam u nás.

Jediným fajn zážitkem byl Jihokorejec, který se zastavil, aby obdivoval můj gimbal a foťák. Fotil si to na mobil a vyptával se. Asiat. Ty kluky to vábí k technice, elektronice jako peďáka dětská hřiště. Byl skvělý. Seznámili jsme se, podali si ruce, vyfotil nás se synem a manželkou a odešel. Bylo to milé zastavení se u jinak mizerného jezera Bled. Strávili jsme tu 20 minut a jelo se pryč. Tohle možná osloví někoho, kdo nikde nebyl a nic neviděl, v zahraničí je vůbec poprvé, ale nás rozhodně ne. Nazdar Blede, sbohem. 

Video tady: 

Tiara 2 

Poslední ubytování na našem eurotripu. Všechno ve Slovinsku bylo špatně a tohle ubytko tomu nasadilo korunu. Zápach, úplně měkké matrace, že by byla měkčí jen vodní postel, vrzající postel při každém sebemenším pohybu, ne-li dokonce otočení se. Tím se probíral kluk ze spánku, pocit svědění celého těla, před ubytováním na zahradě 2 býci dělají bordel, deska koupelny (její spád) udělaná tak, že voda netekla do odpadu pod sprchou, ale rozlévala se na kachličky po celé koupelnové podlaze. Jak tohle ubytování dokázalo dostat hodnocení 9,6??? Věděl bych. Majitel si koupil recenze. Já dal ubytování hodnocení 3 z 10. Tohle teda fakt né. Fotky jiné, recenze vycucané z prstu. Takoví na Booking.com nemají co dělat. Tuhle vzpomínku a celé Slovinsko raději smazat z paměti.

Bezlepkový hamburger v Mekáči v žádné variantě. Sbohem Slovinsko. Jste na tom míle za námi a nestojíte za opakovanou návštěvu. Děs.

Jedeme zpět do ČR

Chtěl jsem dát Slovinsku poslední šanci. Vyžehlit ten zpackaný dojem. A tak po cestě zpět projedeme Logarskou dolinou a z ní pak do Rakouska přes Solčavu. 

U Solčavy se zastavím. Jedete kamenitou trasou nahoru a dolů. Z nuly do výšky tisíc metrů nad mořem a pak zase dolů. Takto několikrát po sobě. S autem nebylo možné jet na vyšší stupeň rychlosti než 3. Potkali jsme za celé dopoledne jedno auto a stovku motorek. Co máme za auto, že jedeme takovým horským terénem, to je 4x4? Ptal by nejeden jouda z Beskyd. Ne, to je Kia Ceed s náhonem na předek (FF)! Stejná odpověď, jakou dávám v zimě machýrkům v SUV (mají je, nejsou v našich podmínkách vůbec potřeba a neumí je tito ani řidit) v Beskydech, kteří se lopotí na 2metrech, jak kdyby byli napůl cesty na sypkém povrchu pod sopkou na Islandu, zatímco já je míjím a v pohodě projíždím. Video z těchto jízd autem bude samozřejmě na mém youtube kanálu JasonB54 (www.youtube.com/c/jasonb54).

Výhledy jsou po celou dobu cesty super. Ne moc pro řidiče. Kdybych se kochal, neměl by kdo psát článek. Divím se, že manželka nepištěla 99% času na cestě. Většinou se ozve zkouška sirén už jen při cestě kolem super mírného srázíčku v Jeseníkách. A tady to bylo sakra horší. Zastavit se dá jen na pár místech, ale když už, stojí vše okolo za to. 

Celkově je pro mě Slovinsko velkou špatnou. Možná za 300-600 let se tam vše zlepší. Až je pohltí Itálie. 

Závěrem

Zprvu nulová očekávání od Itálie překvapila a Severní Itálii jsem si zamiloval. Slovinsko hrubě zklamalo. Už tam nepojedu, stejně jako do Polska. Rakouská dálnice se ukázala jako největší brzda veškerého cestování. A největší pochvala jde za synem, že v 8 měsících projevil cestovatelského ducha po rodičích a výlet si užíval, za manželkou, že zvládla syna. 

Veškeré fotografie z cest budou postupně na mém IG a FB profilu (IG: jasonb54_official, FB: jasonb54photography).

Videa z jízd autem pak na YT kanálu JasonB54.

Kam to bude příště? Když nevyjde milované Maďarsko, vidím v představách sever.

#eurotrip #vyletautem #evropouautem #italie #slovinsko #blog #casaursic #tiara2 #interno711 #udine #grado #lakebled #bled #logar #jasonb54 #photography #lipicastudfarm #lipizan #lipican