Trocha faktů. Kopec se nachází v pohoří Nízkého Jeseníku a je jeho nejvyšším bodem. Dostanete se na něj nejlépe z obce Nové Valteřice. Zaparkujete co nejblíže značce "Zákaz vjezdu všem motorovým vozidlům", zamknete auto, vyjdete směrem k lesu po červené. Tolik k faktům, kterých na internetu najdete až až. 

Takto vypadá začátek trasy. Už zpočátku je vám jasné, že zde působí nekalé síly. Stromy zkrácené do třetiny své výšky nebo těsně u zeme. Bez známek použití techniky, pil či seker. Jaká šílená síla toto způsobila? Je to jako minové pole pařezů. Místní z obce říkají, že jdou večer vidět z pařezů čouhající zelené pařáty, které se natahují po kořisti kolem nich. Ze země jde během dne cítit odpor k návštěvníkům. Jakási temná síla. Zem pod vašimi kroky kvílí ženským hlasem planoucí čarodějnice na hranici: "Nechoďte sem, otočte se a utečteeee...". Pro strach mám uděláno, vydal jsem se vzpříma vstříc nejtemnější lokaci v ČR. 

Týden před samotnou výpravou jsem pročítal zapovězené archivy starých záznamů olomouckého arcibiskupství, kde jsem hledal jakoukoliv zmínku o Slunečné. Cesta k záznamům byla spletitá. Olomouc, Kroměříž. Hodiny ukrývání v převlecích, nocování ve skrytu na panstvích církve, nyní zámcích, vilách; desítky hodin páčení zámků truhel, kopání do zeme, luštění starých pergamenů, vyhrožování služebným až jsem několik indicíí na pokraji vysílení přece jen našel. Stopy ze zakrvácených a potrhaných stran kronik, pergamenů a kopání v ruinách tvrzí mě přivedly ke zrůdnému zjištění. Olomoucký biskup Panosmil vyslal na horu léta páně 1107 výpravu za účelem hledání přírodních bohatství, zlata a stříbra. Výprava byla úspěšná. Na místo se tedy vypravil sám biskup. Cítil ze země velkou sílu, potenciál dát mu bohatství, a proto se rozhodl, že v nedaleké studánce blízko nalezišť nechá za každého úplňku koupat panny, aby je přesně o půlnoci jeho ministranti podřezaly slepičími kostmi. Věřil, že jejich krev půdu ještě více zúrodní a přinese tak větší bohatství, rozšíří naležiště zlata i stříbra. To se však nestalo. Žíly se tenčily, zásoby pan také a biskup zapřemýšlel, že přináší zřejmě malé obětiny na úkor toho, co mu zem může dát. Modlení k Bohu taktéž nemělo žádný účinek. Obrátil se na víru k Princi temnot a jeho větší síle. Tento kopec, ta půda, zde nemá Bůh žádnou moc, pomyslel si. Nemůže. Nařídil zde vykonávat satanistické rituály. Té noci, kdy se měl uskutečnit první z nich, únor, se kradmo vydal s pěti vojáky vykonat obětinu sám, aby panny podřezal vlastnoručně. Přestával ustrašeným ministrantům věřit, že proces vykonávají správně a plánoval je zabít také. Ve tmavém lese pouze za měsíčního svitu ale skupina narazila na čarodějnice u tohoto stromu. 

Skupina u tohoto stromu viděla v dály zelené opary, které se neustále přibližovaly. Byly to čarodějnice, které v lokaci sídlily po staletí dříve, než horu biskup objevil jako zdroj bohatství. Vojáci dostali strach, biskup ve vidině zlata po rituálu obětiny satanovi však nařídil obrannou formaci. Čarodějnice v mlhavém zeleném oparu za kvílení větru a temného ženského smíchu vstoupily do těl vojáků. Ovládly jejich mysl i svaly jako marionety. Obestoupily trhanými pohyby biskupa, který se ve strachu nezmohl na slovo. Jeden z vojáků ovládaný čarodějnicí tasil meč, rozmáchl se a téměř usekl hlavu vedlejšímu vojáku. Meče nebyly ocelové, hlavu neodťal úplně. Kymácela se napůl na krku a napůl bezvládně mimo něj, krev z tepen stříkala, padala na kožené brnění. Další z vojáků zaťal halapartnu mezi hlavu a rameno vojákovi naproti sobě tak, že jej rozsekla do půly těla a uvěznila biskupa mezi tři vojáky za zády svírající kruh. Za ním halapartna, před ním napřáhnutý meč. Vedle něj vojáci natahující ruce k jeho silnému břichu. Biskup se dostával do velmi těsného sevření smrti. Kruh se zmenšoval. Voják s mečem před obličejem biskupa se začal hlasitě smát ženským hlasem. Hlas se rozléhal všude okolo po celém lese až přešel k šílenému řevu. Biskup nevnímal nic jiného. Byl v transu. Ucítil tupou bolest, ale nemohl se přestat dívat na vojáka s mečem, ze kterého začala vystupovat silueta čarodějnice. Dva vojáci po stranách biskupa mu rukama pronikly do břišní stěny. Prsty vojáků mu na břiše trhaly kůži, krev stříkala na všechny okolo, draly se dovnitř dál a dál. Oba vojáci po stranách oběma rukama v jednu chvíli zatáhly za cáry kůže až odtrhly celé břicho. Ihned se vyvalily ven biskupovi vnitřnosti, ze kterých stoupala pára do chladné úplňkové noci. Biskup padl na kolena. Vojáci zahodili zbraně, rukama namotali biskupovi střeva a za ně jej oběsili na stromě (viz obrázek výše). Na stromu se objevila čarodějnická znamení, přestal růst, ale i stárnout. V této podobě je možné jej nalézt po staletí. Ministranti i panny zmizeli neznámo kam. Ostatky po předšlých obětech nikdo nikdy neviděl. Takto pravil záznam inkvizitora Marcella léta páně 1740 s přesným popisem lokace, jak strom nalézt. 

Velkou část historie tohoto místa obsahují čarodějnice. Všechny dostupné prameny je zmiňují a nejstarší cigánské legendy a jedna kronika i dokonce popisují detaily.  Cigánské legendy však nejsou důvěryhodné, mnohé příběhy se navzájem vylučují, a proto se budeme bavit pouze o faktech. Nejpodrobnější a nejvěruhodnější je kronika Castura. Dříve řadový mnich, poté vyhnanec, kterého zajímalo tajemno. Vídal věci, které druhým unikaly. Mlhavé postavy, znamení uprostřed řek vznášející se na hladině jako by voda nikam neplynula. Chtěl si zachránit život a raději se vzdal spojení s církví. Po odchodu byl prohlášen za vyhnance. Léta páně 1524 se poprvé vydal na vrchol, aby se sám přesvědčil o rituálech probíhajících na nechvalně proslulém kopci. Povídalo se leccos. Zjevení čarodějnic, obscénní sexuální rituály, obětování dobytka bohu slunce, ale vždy se jednalo jen o nepotvrzené skazky. Každý den nocoval na kopci nebo se potuloval lesem. Hlasy v lese, nářky při úplňkových nocích, zmrzlá místa kolem některých stromů uprostřed parného léta a jiné události jej neděsily. Byly to silnější prožitky, než na jaké byl zvyklý, nicméně jej o to víc přitahovaly. Ve vesnicích okolo kopce na vesničany působil po čase jako talisman ochrany či nebojácný mnich. Začali mu platit za bezpečný průchod lesem. Bylinkami, tu vajíčkem a jindy kusem usušené kůže ze zvířete na zahřátí či pohodlnější spánek. V lese pobýval dlouhé měsíce, ale žádný rituál ani čarodějnice na vlastní oči neviděl. Kopec a lesy v něm byly nicméně magické, proto setrvával a důkladně mapoval celé území. V kronice zapsal a přesně popsal rozlohu lesa, tzv. dnes pojmenovaného Moravského Fangornu. Název vzešel z toho, že Tolkien čerpal z jeho kroniky inspiraci o tajmeném lesu, který do svého díla pojmenoval Fangorn. Od uvedení tohoto díla se lesu na fotografii níže říká Moravský Fangorn. 

Toto území, sám jej nepojmenoval, je dle Castura z hlediska moci nejsilnější, o čemž se přesvědčil roku 1547. Přišel totiž na vzorec otvírající brány k vyššímu vidění. 

Brány otvírá kombinace rituálů na jednotlivých místech. Po čase se začal setkávat s naoko nahodilými rituály. Díky jeho pedantskému zapisování do kroniky a následnému zkoumání vlastních zápisků zjistil, že obětování dobytka probíhá vždy u borovice na severu lesa. Sténající strom při úplňku v únoru na jihu. Zelená mlha u stromu na východ. Jezírko vždy s teplou vodou rozprostírající se u stromu na západě... Na mapě mu vznikl pentagram, do jehož středu se plánoval vypravit únorové půlnoci léta páně 1547. Byl přesvědčený, že té noci zemře. Kroniku přepsal a zaslal do Španělska. Vybavil se nástroji na hon čarodějnic, připravil si za bílého dne v osudném středu mučící nástroje, hlavu si namazal tučnou vrstvou sádla, aby mu nikdo nemohl číst myšlenky, tělo si potřel koními výkaly, aby jej nadpřirozené síly nemohly ovládnout, snědl teplé výkaly batolat z okolních vesnic, aby jej čarodějnice nemohly vidět a usnul. Úderem půlnoci se stal neviditelným svědkem přípravy rituálního místa jednou čarodějnicí. Chystala lektvary, ingredience a popěvovala si melodii, kterou slýchával občas zpomaleně ve větru. Tančila okolo lehce ve vánku, když jí zezadu Castur nasadil smyčku namočenou v posvěcené vodě okolo krku. Čarodějnice vytřeštila oči, začala se dusit a sýpat. Snažila se zřejmě přivolat své sestry. Castur byl velmi odhodlaný a věci oddaný. Vší silou čarodějnici nadzvedl, opřel si ji o své tělo, zatnul veškeré svaly, aby ustál kopání své oběti. Kopání však neustávalo a náš mnich pochopil, že nečelí člověku. Musel ji povalit. Proto si nadskočil, podtrhl nohy a překlopil se do pádu na břicho, aby spadl na čarodějnici a mohl ji dál škrtit na zemi. To se mu povedlo. Smyčku si obmotal kolem jedné ruky. Čarodějnice kopala a škrábala drápy ostrými jako orlí spáry. V zápalu boje si všiml zeleného oparu pomalu se zvedajícího se kolem místa souboje. Vzepjal se na koleno, které položil čarodějnici mezi lopatky, druhou nohu zadupl pravou ruku čarodějnice. Měl na dosah kovářské kleště potřené veverčím trusem. V tuto chvíli experimentoval. Chtěl čarodějnici vytrhnout nehet po nehtu, což se bohužel nepodařilo. Veverky totiž často bydlely v magických stromech a žily tak v jisté harmonii s nadpřirozenými silami vládnoucími v lese. Čarodějnice dosud nevěděla, s čím vlastně bojuje. Vůbec nevěděla o přítomnosti Castura. Kleště tedy zahodil a sahal po nádobce se stříbrem. To se mu povedlo. Hekticky a za škubání lahvičku rozsypal. Stříbrný prach dopadl na nohy čarodějnice. Od kolenou dolů. Ozval se mohutný řev i přes silné škrcení smyčkou. Zelené nohy čarodějnice začaly hořet, černat a popelnatět. Castur se však prachu v boji také nadýchal a to v kombinaci s požitým batolecím trusem způsobilo okamžitý výbuch průjmu. Castur čarodějnici v mukách zesral kompletně celá záda. Proud byl tak silný, že mu roztrhal plátno, do kterého byl oděn. Ztratil tak výhodu nebýt viděn. Zelený kruh se přibližoval a rostl do výše. Čarodějnice už tak měla ponětí, s čím bojuje. Castur měl souboj již lehčí, protože škrtil jen část těla. Odtáhl čarodějnici k nachystanému pranýři. Věděl, že svěcená voda funguje a okovy byly polité právě svěcenou vodou. Nejdříve jí umítil hlavu, zaklapl uzávěru za krkem, poté jednu ruku a pak druhou. Tělo čarodějky se zmítalo v pranýři bez nohou, jak nyní my dnes popisujeme zjevení a pohyb duchů. Na místě, kde byl pranýř umístěn je nyní tato tabule, kde můžete umístit hlavu i vy. 

Casturovi se začala naplňovat předpověď, že tento souboj ve výsledku nemůže vyhrát. Zelený kruh se stále kolem nich ztenčoval a začaly se objevovat obrysy dalších čarodějnic. Blížila se očividně hodina, minuta i sekunda, kdy mělo dojít na rituál, který měla zřejmě jedna z nejmladších sester připravit a zároveň být jakousi návnadou, aby se starším něco nestalo, kdyby přípravy nevyšly. Náš mnich upustil od škrcení, za mohutného skřeku čarodějnice poklekl. Seznal, že již nemá mnoho času. Od malička byl jiný. Poté se stal mnichem a pak vyhnancem. Nikdy neměl příležitost být se ženou. Čarodějnice sice nebyla žena v pravém slova smyslu, ale když s sebou v pranýři tak cukala, nemohl si nevšimnout, že je vybavena tak, jako každá žena. Okamžitě byl ztopořený a rozhodl se takto ukončit život. Přefiknout čarodějnici. Držel ji za pahýly nohou, tvrdě přirážel. Vydatně se zpotil a tak z něj pot smyl koní výkaly, které ho činily neovladatelným. V tom se z mlhy vynořily postavy čarodějnic. Jednaly okamžitě. Jedna z nich, nejstarší, mu ruku vsunula přes analání otvor a tělo do penisu. Další mu chytly nohy a ruce. Čarodějky se začaly odporně smát a zaráz Casturovi explodoval i s varlaty penis a byly mu utrženy končetiny. Svalil se na zem a během pár sekund vykrvácel.  Co se stalo s čarodějkou nikdo neví. Tělo Castura našli vesničané na základě popisu jeho plánu. 

A tak přijela na Moravu léta páně 1615 španělská inkvizice. 

Místo je naprosto nudné. Na kopec vede rovinka. Veškeré naměřené hodnoty jsou níže. Výhled žádný. Po cestě nic. Tak akorát vysílač. Úroveň náročnosti hiku? A (= sportovně založený vozíčkář to vyjede jak malinu, když bude mít odpovídající obutí).